Jizva na duši

Nechci tuhle báseň rozebírat. Prostě nechci. Ale jedná se o něco, co mě sakra ovlivnilo a co si s sebou nesu pořád. Chce se mi brečet, když to čtu, protože se mi vracejí vzpomínky.


 Myslela jsem si,

že když to udělá znovu,

rozpadnu se v prach.

Myslela jsem si,

že ze mě nezbyde nic.

Očima ji vyhledám

a ptám se jí:

Proč?

Proč?

Proč?

Pověz mi to, tak pověz!

Jsi má nejbližší,

máš mě přece chránit!

Cítím její bolest,

ale tu svou taky.

 

Nenávidím,

Miluji.

 

Rvu si žíly,

snažím se je omotat

kolem svého krku.

Jsi tak trapná,

křičím na sebe,

máš být ráda

za všechno,

co máš.

Nenávidím tu bolest,

mé výčitky září

jasně

jako hvězdy uprostřed zimy.

Tohle přece nemůžeš,

říkám si.

 

Rve mě to na kusy,

Už zbyly jen cáry

krvavé,

svíjející se

na zemi.

A přesto tu jsem,

dýchám,

cítím tlukot srdce,

buch, buch, buch, buch.

Jako zvíře

stočím se do klubíčka,

utíkám pryč

skrz snová oblaka.

Netrvá to dlouho

a vracím se zpět

do pekla,

do reality.

Komentáře