Jizva na duši
Nechci tuhle báseň rozebírat. Prostě nechci. Ale jedná se o něco, co mě sakra ovlivnilo a co si s sebou nesu pořád. Chce se mi brečet, když to čtu, protože se mi vracejí vzpomínky.
Myslela jsem si,
že když to udělá
znovu,
rozpadnu se v prach.
Myslela jsem si,
že ze mě nezbyde nic.
Očima ji vyhledám
a ptám se jí:
Proč?
Proč?
Proč?
Pověz mi to, tak
pověz!
Jsi má nejbližší,
máš mě přece chránit!
Cítím její bolest,
ale tu svou taky.
Nenávidím,
Miluji.
Rvu si žíly,
snažím se je omotat
kolem svého krku.
Jsi tak trapná,
křičím na sebe,
máš být ráda
za všechno,
co máš.
Nenávidím tu bolest,
mé výčitky září
jasně
jako hvězdy uprostřed
zimy.
Tohle přece nemůžeš,
říkám si.
Rve mě to na kusy,
Už zbyly jen cáry
krvavé,
svíjející se
na zemi.
A přesto tu jsem,
dýchám,
cítím tlukot srdce,
buch, buch, buch,
buch.
Jako zvíře
stočím se do klubíčka,
utíkám pryč
skrz snová oblaka.
Netrvá to dlouho
a vracím se zpět
do pekla,
Komentáře
Okomentovat