AK: Kapitola 42. (Mezidobí)
Každý večer jsem si přála umřít a každé ráno jsem
proklínala boha, že jsem pořád naživu. Proklínala jsem ho, že si místo Jakea
nevzal radši mě. A proklínala jsem sebe, přestože mi všichni tvrdili, že to
nebyla moje chyba. Můj život skončil společně s Jakeovým. Jen s tím rozdílem,
že já jsem pořád tady.
Čas se však nezastavil a dny pomalu plynuly. Návrat
domů. Pohřeb. Kondolence. A nekonečné prázdno, které jsme s bratrem oba
pociťovali. Ani jeden z nás se neodvážil vejít do jeho pokoje. Bylo to stále
čerstvé jako bodná rána. Já však měla pocit, že se nikdy nezahojí…
Ve škole jsem dostala volno, takže jsem většinu dne
seděla v křesle, zírala do zdi, vzpomínala a vše si vyčítala. Jeremy byl na tom
mizerně, ale snažil se to nedávat najevo. Hodně na mě mluvil a chtěl mě vrátit
zpátky do života, ale neúspěšně. V jednu chvíli se mu to skoro podařilo, ale
když jsem si přečetla článek o dívce, která zavinila autonehodu a smrt jejího
bratra, bylo to jako dostat pěstí. Jeremy zuřil a tvrdil, že podá žalobu, ale
já ho přemluvila, aby se v tom nerýpal. Jakeovi to stejně život nevrátí.
Víte, co je na smrti nejhorší? Všichni z ní mají
strach. Odpuzuje všechny okolo. Tak nějak víme, že život není napořád, ale
podívat se smrti do očí chce kuráž. A tak radši strčíme hlavu do písku.
Když jsem zase začala chodit do školy, byl ten pocit
přímo hmatatelný. Všichni se chovali přátelsky a ptali se, jestli jsem v pořádku.
Do očí se mi ale nikdo nepodíval. Ve skutečnosti se mi lidé vyhýbali a
ustrašeně po mně pokukovali. Člověk by málem řekl, že je smrt nakažlivá. Měli
strach, že by se to mohlo stát i jim. A k tomu všemu jsem ještě měla strach o
Billa, který zmizel a už se neozval. Moji dva přátelé taky nic nevěděli. Bylo
to tísnivé. Ve vzduchu se neustále vznášel pach smrti, samoty a nejistoty.
***
Člověk by řekl, že když jsem nedávno unikl Zatracení,
budu happy jak dva grepy. Že budu děkovat štěstěně, jak jsem z toho pěkně
vyvázl. Zase. Ale upřímně? Bylo mi to fuk, protože v mé mysli bylo místo jen
pro jednu osobu - Jane. Cítil jsem všechny její emoce a díky tomu jsem byl čím
dál deprimovanější. Hned jak Luca odjel, zažádal jsem o další termín andělských
zkoušek. Věděl jsem, že tentokrát uspěju. Moje motivace byla na té nejvyšší
možné úrovni, a to už je co říct. K mé smůle jsem se dozvěděl, že musí uplynout
alespoň měsíc, než budu moct k dalším zkouškám. Bylo to k vzteku, ale musel
jsem to respektovat. Zatím jsem využíval čas k tomu, abych se co nejvíc
zdokonalil ve všech andělských disciplínách. Ne kvůli zkouškám, ale abych byl
připravený na démony. Za celou svou existenci, lidskou i andělskou, jsem neměl
tak skvělou fyzičku jako teď, ale stejně jsem ještě přidal. Starouš mi dost
pomáhal s tréninkem, ale běhat se mnou přestal, protože zjistil, že zaostává.
Nejdříve se začal vymlouvat na povinnosti Nejvyššího, ale když to trvalo
několik dnů, kousavě prohlásil, že běh není ušlechtilý sport a on potřebuje
energii na intelektové záležitosti. Dřív bych si jeho vykrucování nejspíš pěkně
vychutnal, tentokrát jsem však držel jazyk za zuby a byl rád za každou pomoc. K
mému překvapení mi pomocnou ruku nabízel nejen Liam, ale skoro každý se teď
mohl přetrhnout. Liam mi vysvětlit, že ostatní chápou tu bolest, kdy nemohou
svou osobu okamžitě zachránit. I takový Bruno, na kterém jsem si před zkouškami
vybíjel vztek, jednoho dne přišel, aby si se mnou dal postřehovou překážkovou
dráhu, což byl příšerný výcvikový program, při kterém jste mohli zažít pár dost
krušných chvil a každý anděl při smyslech se tomu snažil vyhnout. Kromě Liama
mi ovšem nejvíc pomáhala Manon. Její pozornost mě z jedné strany těšila, ale z
té druhé jsem měl sto chutí po ní něco hodit.
"Jsi taková padavka odmalička, nebo se na mě
snažíš tímhle slabošstvím udělat dojem?" zeptala se mě, když jsme zrovna
procvičovali magii. Neustále na mě vrhala drobné světelné kuličky, které sice
vypadaly neškodně, ale jakmile se dotkly mé kůže, bylo to jako dostat
elektrickým proudem. Já jsem se je snažil odrážet a ničit. Při její poznámce
jsem však vztekle sevřel ruce v pěst a omylem jí zažehl honosný klobouk, který se
jí vyjímal na hlavě.
"Ty nemehlo!" zaječela a rychle si ho
strhla.
"Jejda. Menší nehoda," řekl jsem provinilým
hlasem, ale neubránil jsem se úšklebku. Ta mrcha si to zasloužila.
"Dlužíš mi nový," zavrčela. Pak se ale
sladce usmála. "Ovšem pokud z tebe démoni nadělají sekanou, tak ti to
myslím prominu."
"Vřelé díky," zamručel jsem. "Hodláš
pokračovat, nebo budeš pořád fňukat nad tou hrůzou, kterou jsi měla na
hlavě?"
Takhle to mezi námi bylo pořád. Navzájem jsme se
uráželi a nezasvěcený by si nejspíš myslel, že se určitě nenávidíme. Mezi těmi
jízlivými poznámkami se ale schovávalo pevné přátelství. I přes všechnu naši
minulost nám na sobě stále záleželo. Věděl jsem to, protože kdyby mě opravdu
tak nesnášela, nemrhala by se mnou svůj drahocenný čas. A přestože bych to
nikdy nepřiznal, byl jsem za to rád.
***
"Takhle to dál nejde!" prohlásil jedno
sobotní ráno Jeremy. Nechápavě jsem se na něho otočila. Zrovna jsem utírala
nádobí, což mi přišlo jako normální a neškodná činnost.
"Co jako?" zeptala jsem se zmateně.
Zoufale si zajel rukou do vlasů a pak ukázal na mě.
"Tohle! Tohle všechno, Jane! Copak ty to nevidíš?"
"Co mám jako vidět?" Do hlasu se mi vkradla
panika a hrozilo, že se už už rozbrečím.
Povzdechl si. "Začínáš cvokatět. Je šest hodin
ráno a ty už máš všechno uklizené, to není normální."
Zamračila jsem se, ale pořád jsem to nechápala.
"Mám míň uklízet?"
Hněvivě se na mě podíval. "Ne, máš víc žít.
Chápu, že se snažíš zaměstnat, utéct tomu. Ale on… Jake… je pryč a…."
najednou se mu zlomil hlas a musel se párkrát nadechnout. "Taky mi chybí.
Věř mi. A to ticho je šílené, ale život musí jít pomalu dál. My musíme jít dál!
Krůček po krůčku. Perfekcionismus ti nepomáhá."
A už tu byly zas. Zrádné slzy. Nebyl den, kdy by se
neobjevily. "Já nevím, co mám dělat, Jeremy. Copak ty ho všude nevidíš? Už
nikdy, nikdy to nebude jako dřív. A o mě si nedělej starosti," řekla jsem
jedním dechem. "Já si to nezasloužím, víš?"
Pevně mě objal. Dřív jsem tu ochranu svého vysokého
bratra milovala, bylo to uklidňující. Ale v poslední době se mi do hlavy
vkrádala představa Jakea, který se dospělosti nikdy nedočká. Nikdy nebude jako
Jeremy. A to bylo strašné. Utřel mi slzy jako malé holce, přestože jemu
samotnému tekly po tváři.
"Myslím, že bude nejlepší, když si promluvíš s
nějakým odborníkem," řekl po chvíli a pozorně se díval, jak budu reagovat.
"To mě chceš jako poslat ke cvokaři?"
zeptala jsem se nevěřícně. Vyděsilo mě to. Samozřejmě, že jsem to neměla v
hlavě v pořádku, ale představa, jak ležím na lehátku a říkám někomu cizímu
pocity, byla absurdní. Jasně, že to tak asi úplně nebylo, tu představu jsem
získala z filmů, ale i tak mě zachvátila panika.
"Prostě chci, aby se ti trochu ulevilo. Našel
jsem jednoho skvělého odborníka, jmenuje se Luca Bacchetti a prý je jeden z
nejlepších."
"Nikam nejdu!" řekla jsem rozhodně. Nikdo se
mi v hlavě hrabat nebude.
"To si teda piš, že půjdeš. Už jsem mu
zavolal," řekl můj bratr autoritativně. Vztekle jsem hodila utěrku na stůl
a vyběhla po schodech nahoru.
"Půjdeš. Prostě půjdeš," slyšela jsem, jak
ještě Jeremy šeptal. Lehla jsem si do postele a znovu se rozbrečela. Tentokrát
vzteky. Pitomý Jeremy! Pitomý Luca Ba-něco, který na mně bude nejspíš aplikovat
všechny ty Freudovy kydy! Pitomý svět, který tohle všechno dovolil!
Komentáře
Okomentovat