AK: Kapitola 44. (Návrat)

 

    Rychle jsem otevřela oči a přemýšlela, co je dneska jinak. Byl první den letních prázdnin a úmorné sluníčko už prosvítalo skrz žaluzie, které bránily, aby udeřilo plnou silou. Cody zvědavě zvedl hlavu, jak to psi dělávají, když je něco zaujme. Koukl se na mě hnědýma očima a dvakrát klepl ocasem o zem. Snídaně? Procházka? Jsem pro všemi čtyřmi tlapami!
    Prohrábla jsem si kudrnaté vlasy a zoufale přemýšlela. Něco se změnilo, pomyslela jsem si. A prázdninami to opravdu nebylo. Pak jsem koukla na budík a najednou mi to došlo. Po několika měsících jsem konečně spala nepřerušovaně osm hodin. A bez nočních můr. Cítila jsem klid. Cítila jsem naději. Byla všude kolem mě, téměř hmatatelná. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, vyhrabala se z postele a podrbala svého psa za uchem. Zakručelo mi v břiše a já znovu zůstala překvapeně stát. Měla jsem hlad! Co se to se mnou sakra děje? Probralo mě Codyho zaštěkání. Hodil na mě prosebný pohled, který znamenal jen jediné.
    "Ach jo, no tak pojď," povzdechla jsem si a šla ho pustit na zahradu. Tam se vrhl do zběsilého očmuchávání a hledal keřík, který jsem snad včera večer dostatečně nezalila.
    Cestou jsem potkala Jeremyho, který právě dělal tradiční prázdninové lívance. Mé dětské já v duchu šťastně povyskočilo, když jsem ucítila vůni másla, skořice a javorového sirupu.
    "Dneska máš dobrou náladu," podotkl a v údivu zvedl obočí, když viděl, kolik lívanců jsem si naložila. "Jak se cítíš?" Tu otázku mi pokládal snad každé ráno.
"Fajn," zahuhňala jsem s plnou pusou svou typickou odpověď. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem to myslela vážně.
"Zdá se, že ti ten Luca celkem pomáhá?" Mělo to být konstatování, ale vyznělo to jako otázka. S Jeremym jsem o tomhle moc nemluvila. Vlastně moc nebylo o čem mluvit. 
    Pravdou je, že když jsem Lucu uviděla poprvé, měla jsem sto chutí se otočit a jít pryč. Na první pohled to byl prostě excentrik - na sobě měl oblek, bílé vlasy byly spletené do jednoduchého copu a krátkou bradku měl úhledně zastřiženou. Jenže něco z něho vyzařovalo, a když na mě pohlédl těma jasnýma modrýma očima, rozhodla jsem se, že to s ním zkusím. Netuším, jaký psychologický směr zastával, ale jeho metody byly čistě povídací. Nebyl dotěrný, jak jsem očekávala. Jednou jsme dokonce živě diskutovali o znečišťování oceánů plasty. Zatím jsme se jen jednou bavili o smrti mého bratra. On tehdy s úsměvem povídal: ,A co kdyby to bylo naopak? Co kdyby Jake řídil a ty bys zemřela? Co by sis pro něj v takovém případě přála?'
Tahle slova mi svým způsobem otevřela oči. Pochopila jsem, že ještě pořád můžu truchlit, ale zároveň musím jít dál.
    Nedávno se mi však zdál sen, na který jsem pořád musela myslet. Nebyla to noční můra, ale zároveň jsem se k němu v myšlenkách stále vracela. Luca nade mnou stál, vlasy měl rozevláté a na zádech se mu vyjímala andělská křídla. Dlaněmi mě držel za hlavu. A já cítila nesmírnou úlevu. Ten sen byl prostě praštěný.
"Jane?" přerušil mé úvahy Jeremy. Rychle jsem se vzpamatovala a dojedla poslední lívanec.
"Je dobrý," odpověděla jsem neurčitě. Pak se můj pohled stočil na pánvičku. "Můžu si ještě přidat?"

 

***

    Už poněkolikáté jsem si povzdechl, když se můj pohled znovu stočil na zjizveného anděla. Nevypadal moc dobře. V takovém stavu jsem ho popravdě ještě neviděl. Nikdy to nebyl velký fešák, ale vždy měl v sobě jakési charisma, auru záhadnosti a přirozenou autoritu. Měl jsem pocit, že toto chlápka nedokáže rozhodit vůbec nic. A samozřejmě mě občas svým puntičkářstvím a lpěním na pravidlech neskutečně vytáčel, ale v době, kdy jsem ho poznal, jsem nejspíš takového člověka potřeboval. Nikdy bych mu to do očí nepřiznal, ale bez něho bych byl v háji.
    Už několik týdnů Liam nedělal nic jiného, než že v našem starém domě seděl na pohovce jen v teplácích, popíjel pivo a koukal na stupidní seriály. Vlasy měl neumyté a zacuchané, vždy hladce oholená tvář byla zarostlá a o nějaké hygieně nejspíš nemohla být řeč.
    "Nemohl by sis aspoň něco obléct?!" vyštěkl jsem po něm. Na jeho jizvy a popáleniny, které měl na tváři, jsem si už nějak zvykl, ale jeho hruď vypadala mnohem hůř. Jako by ho sešil sám Viktor Frankenstein. Nepřítomně hmátl kamsi za sebe a oblékl si tričko, aniž by mě bral na vědomí. Bylo moje, s velkým nápisem Metallica. Navíc si ho oblékl obráceně, ale radši jsem neřekl nic. Ještě chvilku jsem ho sledoval, pak jsem naštvaně popadl ovladač a tu pitomou televizi vypnul. Podíval se na mě ublíženým pohledem. "Chtěl jsem vědět, jestli se Elena s Damonem dají dohromady. Vypadá jako pěkný prevít," řekl nakřáplým hlasem.
"To už by myslím stačilo, nemyslíš?"
Anděl zvedl obočí v předstíraném úžasu.
"Prostě… ty víš, co myslím!"
"Myslím, že vím, co myslíš. Pokud tedy nemyslíš něco jiného, než si myslím."
    Podezíravě jsem se na něho podíval. Tvářil se naprosto bezelstně. "Utahuješ si ze mě?" zavrčel jsem.
Povzdechl si. "Chlapče, pokud máš něco na srdci, tak to řekni narovinu. Mám daleko důležitější věci na práci."
"Chci vědět, co bude dál!"
"Co myslíš?" zeptal se nevinně.
"Přestaň! Tohle je vážné. Utekli jsme, já neudělal andělské zkoušky a ty jsi porušil všechna pravidla. Musí se to nějak vyřešit."
"Až na to pořadí jsi to celkem pěkně shrnul. Pravdou totiž je, že ze všeho nejdřív jsem porušil všechna pravidla. A to je, milý Same, ten hlavní problém," prohlásil jízlivě a napil se z láhve. Vztekle jsem zatnul zuby, když jsem si všiml, že mi pobryndal tričko.
"Hele, já chápu, proč jsme to všechno udělali," začal jsem a schválně použil množné číslo, přestože to byl vlastně Liamův plán. "A taky chápu, že tě Annina smrt hodně zasáhla. Jenže se nemůžeš jen tak válet a čekat, že se to všechno vyřeší samo. Takže," nadechl jsem se, abych mu předložil svůj plán, "mě napadlo, že bychom to mohli hodit na mě. Řekněme, že už jsem nemohl čekat a chtěl jsem se ujistit, že je Jane v pořádku. Ty ses mi to samozřejmě snažil rozmluvit, což se ti nepodařilo, ale rozhodl ses, že mě doprovodíš, aby ses ujistil, že se mi nic nestane."
    Chvilku bylo ticho a já se nejistě ošil. Připadalo mi to jako dobrá výmluva. Pak se Liamova tvář po dlouhé době rozzářila upřímným úsměvem. "Tohle bys vážně udělal?"
Jen jsem přikývl.
"No… musím říct, že jsi mě dojal. A za to ti děkuji. Tuhle parádní historku však nemohu přijmout. Tohle jsou mé problémy, Same, ne tvé. Co jsem si navařil, to si taky sním. Nikdy bych nedopustil, abys pykal za něco, co jsi neudělal."
"Ale-" namítl jsem, jenže Liam mě přerušil. "Myslím, že tu nějakou dobu zůstaneme, i když je pravděpodobné, že nás někdo z andělů brzy poctí svou návštěvou. Pravdu máš v tom, že nemůžu zůstat sedět na zadku a truchlit. Za to se ti omlouvám. Jenže mi tolik chybí." Poslední větu řekl tak potichu, že jsem ji sotva slyšel.
"Já vím," odpověděl jsem. 
    Na pár vteřin jsme se oba odmlčeli, ponořeni do vlastních myšlenek. Po chvilce jsem po něm hodil ovladač. Bez mrknutí oka ho chytil. "Dodívej se na ten díl, ale pak si skoč do sprchy. Smrdíš."
Ušklíbl se. "Někdy by mě zajímalo, po kom jsi tak ohleduplný," oplatil mi to. "Předpokládám, že se nechceš dívat se mnou, co?"
"Jdu si zaběhat. Taky bys to mohl někdy zkusit, z toho piva ti roste pupek."
"Jen zaběhat? Takže od té doby, co jsme se vrátili, ses ji ještě nepokusil zkontaktovat?" zeptal se, ale neznělo to vyčítavě. Spíš ho to pobavilo.
Neurčitě jsem pokrčil rameny. "Viděl jsem ji, ale jenom z dálky. Myslel jsem, že bys nesouhlasil s tím, abych se jí ukázal."
"Ne Same, ty už sám víš, co je třeba. Dospěl jsi," řekl vážným hlasem. Usmál jsem se na něho. To byla zatím jeho největší poklona. Pak jsem to však pustil z hlavy. Starouš měl sentimentální náladu a pár piv v sobě. Tušil jsem, že zítra už z něj bude zase generál. Rychle jsem si obul tenisky a vyběhl ven. Těm pocitům jsem ovšem utéct nemohl. Bylo to něco nového. Poprvé jsem pocítil upřímnou radost a štěstí. Konečně jsem našel to zvláštní místo, které se nazývá domov.

 

***

    Samozřejmě tam byla. Tušil jsem, že někdy v tuhle dobu začínají letní prázdniny, takže bylo logické, že si najde nějakou brigádu. Prodávala v místním zverimexu a vypozoroval jsem, že obvykle končí kolem páté odpoledne. Když jsem ji po takové době uviděl poprvé, málem jsem ji nepoznal. Byla na můj vkus až moc vyhublá a vlasy měla ostříhané nakrátko, což ji sice slušeno, ale chvilku jsem to musel rozdýchávat. Ale byla to ona. Živá, zdravá, s exotickým půvabem. Občas jsem si připadal jako stalker, ale potřeboval jsem ji vidět.
    Teď šla z práce, na sobě měla kraťasy s laclem a vůbec netušila, že jsem asi padesát metrů od ní a prohlížím si ji. I když mě to stálo velké přemáhání, radši jsem zabočil do jiné ulice. Vážně by nebylo dobré, aby mě viděla, tím jsem si byl jistý. Rozhodl jsem se, že když už jsem ve městě, koupím si své oblíbené cigarety. Jasně, že už jsem bez nich dokázal žít, ale zvyk je želená košile a já se potřeboval něčím uklidnit. Zamířil jsem si to tedy k novinovému stánku. Prodavačka v důchodovém věku si mě měřila podezřívavým pohledem, ale neřekla nic. Hned jsem jednu vytáhl, že si zapálím, ale pak jsem ji překvapeně upustil na zem. Kousek ode mě stála Jane a ve tváři se jí střídaly různé výrazy. Strach, šok, vztek, znovu strach. Srdce mi spadlo až někam do kalhot. Nenáviděla mě. A měla k tomu důvod, když se za mě Owen takovou dobu vydával. Nakonec se otočila a rozběhla se. Okamžitě jsem vyrazil za ní.
    "Jane! Stůj! No tak! Prosím tě, stůj!" křičel jsem, ale ani se neotočila, jen kličkovala mezi lidmi a já jí byl v patách. Lidi se na nás pohoršeně koukali, pár jich nadávalo, když jsem je cestou sejmul. Kde se naučila tak rychle běhat? Nakonec jsem ji ale dohonil a opatrně ji chytl za rameno. Vysmekla se, ale zastavilo ji to.
    "Nesahej na mě, ty odporná kupo hnoje!" vyštěkla tak nenávistně, až jsem se ustrašeně přikrčil. Zvedl jsem obě ruce, aby věděla, že jí nechci ublížit.
"Jane, jen mě prosím vyslechni. O nic víc nežádám," řekl jsem tichým hlasem.
"Ty nemáš právo mě o cokoli žádat!"
"Já vím, já vím. Ale nejsem ten, za koho mě máš!"
Hystericky se zasmála. "No to fakt nejsi. Jsi totiž ten nejhnusnější, nejubožejší, nej…"
    "Byl jsem pryč!" vztekle jsem ji přerušil, protože už mě štvalo, jaký jsem podle ní parchant. "Vím, že tu byl někdo, kdo vypadá jako já, ale to byl někdo jiný! Byl to…" zavrtěl jsem hlavou. Nevěděl jsem, co jí mám říct.
"Takže mi chceš jako tvrdit, že máš někde tajné, zlé dvojče? Ty jsi tak trapný, Smithi!"
"Některé věci nejdou tak lehce vysvětlit. Co kdybych ti řekl, že tu je někdo, kdo umí kohokoli napodobit?!"
Znechuceně si mě měřila. "Tahle výmluva by možná zabrala, kdyby mi bylo tak pět."
Povzdechl jsem si a upřímně se jí podíval do hnědých očí. "Ty víš, že říkám pravdu. Víš to! Jenom si nechceš přiznat, že na světě existuje něco, co nejde vysvětlit. Věděla jsi, že se vrátím. Pamatuješ si přece na ten vzkaz, ne? Jinak by sis nenechala ten řetízek."
    Pohrdavě se na mě usmála, strhla si řetízek s přívěskem anděla a hodila mi ho k nohám. "Kliď se mi ze života, Same Smithi!" S těmi slovy se otočila a utíkala pryč. A já ji nechal jít. Zvedl jsem řetízek ze země. Ještě byl teplý od její kůže. Ale byla pryč, nenáviděla mě a já s tím nemohl nic dělat. Povzdechl jsem si a dal si řetízek do kapsy. Slunce ještě stále neúprosně svítilo. Já se však ponořil do tmy.

 Kapitola 43. / 45.