Koloběh života

 

Tuhle básničku mám fakt ráda. Psala jsem ji na etapy. Vždy mě kousek napadl, pak jsem přestala a po čase jsem se k ní vrátila, což dělám málokdy. Líbí se mi, co z toho nakonec vzniklo.

Je to konec?

Ten snad taky někde začíná.

Už se nechci vrátit zpět

do temnoty,

do pekla.

Ten tajemný pán,

zahalený černým pláštěm,

je bosý

a bez klobouku,

čeká na mě,

usmívá se

s jiskřičkami v očích.

Tam, na palouku,

kde končí duha,

tančí tanec zrození.

Nabízí mi ruku,

prý kolečko si dáme

zvesela a radostně,

než všechno znovu potemní.

Teď bezejmenná jsem

s rudým vlasem pomíjivým,

jako život, jenž tu byl.

Pán dal mi mapu a svůj kompas,

mám se opět vrátit tam,

hledat svůj cíl ztracený,

aby zkrátka nikdy víc

nebyl takhle zmařený.

Tvrdí, že najdu ho,

vlny mu do ucha šeptají,

jak sedím, usmívám se,

štěstím zalykám se

a vůbec se tím netajím.