Smrt

 Pamatuji si, že jsem tuhle básničku tenkrát psala do soutěže, ale nakonec jsem vybrala jinou. Nevím no. Vyloženě špatná není, ale moje nejoblíbenější taky ne. Posuďte sami.

Křik, jenž rozléhá se po tmě,

křik, jenž vychází z mých úst.

Tiše a nekompromisně

houpá se na stromě,

můj strach porušil svůj půst.

 

To ticho nekonečné,

trvající týdny, roky.

Já zde stojím

na zemi věčné

a nejisté mám kroky.

 

Plížila se kolem mě,

hnilobný dech jsem cítila.

Šeptala mi sladce,

zároveň temně.

Svou řečí mou mysl trýznila.

 

Chceš uniknout

a přemoci mě.

Jen si běž! Utíkej!

Do světa snů lze proniknout.

Do očí se mi podívej!

 

Hladí mě po vlasech,

šeptá mi slova.

Neuniknu, nemohu!

Trýzeň mnou prochází

znova a znova.

 

Živote, stůj! Proč umíráš?

Krev stéká po rukou,

mé srdce pláče.

Smrti, proč ty mi slzy utíráš?

Já vím.

Získala jsi do své hry dalšího hráče.