Zaživa pohřbená

 Jedna z mých mnoha morbidních básní, která je lehce psycho, ale já si ji oblíbila. Myslím, že v době, kdy jsem ji psala, jsem se přesně tak cítila. Zaživa pohřbená. 

Chci běhat!

Chci se smát!

A ne sama umírat,

jako ptáček zavřený

s životem, který zhasíná,

s životem,

který je už dávno ztracený.

 

Lidé jsou sochy,

jež pořád mlčí,

pomoci mi nechtějí.

Poslouchají nářek vlčí

a jsou dětmi štěstěny.

 

Křičím slova,

jež mě děsí,

hrobka, to je lůžko mé.

Plazící červi se mi hnusí,

půdo, všechno je už tvé.

 

Tma, jen tma,

je společnicí mou.

Však nebeské paprsky

brzy ke mně proniknou,

vytvoří mi novou cestu,

učiní mě svobodnou.

 

Čas plyne,

Pět, deset, sto let pryč.

Moje tělo zdárně hnije,

jeden muž si bere rýč.

Kope stále hloub a hloub,

až narazí na truhlici,

na rakev mou dřevěnou.

 

Kdysi krásná žena,

ve světě ztracená.

Lidé na ni zapomněli.

Na ni! Na královnu!

Na ženu, která zůstala

zaživa pohřbená…