AK: Kapitola 24. (Fiasko)

 

    Ráda bych prohlásila, že jsem se konečně po dlouhé době vyspala. Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem přišla domů, objevila se u Jeremyho náhlá "rodičovská" autorita. Nechápala jsem, co to do něho vjelo - musela jsem si vyslechnout hloupé desetiminutové kázání. To, že se Sam vrátil, ho ani v nejmenším nezajímalo.
    Byla jsem tedy donucena jít si lehnout (s hlasitým třísknutím mých dveří), ale o nějakém spánku nemohla být ani řeč. Celou dobu jsem myslela na Sama a usmívala jsem se jako měsíček na hnoji.
Ani toto však nebylo příčinou mé probdělé noci. Zdál se mi totiž sen. A jako vždycky v něm hrál hlavní roli Sam.

    Byla jsem v nějakém velkém městě. Přestože byla tma a všude panovalo nepříjemné ticho, nebála jsem se. Věděla jsem totiž, že přijde. Chvíli jsem tam jen tak stála a čekala, ale pak se konečně objevil.
Vypadal prostě dokonale. Přišel ke mně a vzal mě za ruku.
"Pojď," řekl tichým hlasem.
Nevěděla jsem, kam jdeme, ale následovala jsem ho. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Šel ale moc rychle, takže mě spíš táhl za sebou a neustále opakoval: "Pojď, musíme jít."
Bylo to divné, ale nechala jsem to plavat. Konečně jsme dorazili na místo. Byli jsme na nějakém mostě. Absolutně jsem nechápala, co tu budeme dělat, ale on se pořád usmíval jako sluníčko.
"Co tu děláme?" zeptala se podezřívavě.
"Chci ti něco ukázat," řekl a pořád se usmíval. Nebyl to úsměv, na který jsem byla zvyklá. Tenhle byl cizí.
"Co mi chceš ukázat?" zeptala jsem se ho, ale on jen zavrtěl hlavou, popadl mě za ruku a táhl mě ke kraji mostu. Výšky mi nikdy nevadily, ale tentokrát se mi udělalo z té hloubky špatně. Snažila jsem se nedívat se dolů, nebylo to pěkné místo.
"Důvěřuj mi," řekl a usmál se na mě. Podívala jsem se na jeho tvář, ale pořád tam bylo něco jiného, cizího. A pak jsem na to přišla. Ty oči! Jeho šedé oči byly najednou… červené. Červené jako krev…
Najednou jsem padala. Nevím, jak dlouho, stejně na tom nezáleželo. Podstatná byla jen jedna věc. To on mě shodil!

    Probudil mě můj vlastní křik. Určitě to byl jen sen! Vždyť Sam by něco takového nikdy nic neudělal!
Otočila jsem se na druhý bok a snažila se znovu usnout. Nešlo to. Ten sen byl v mé mysli pořád moc živý. Povzdechla jsem si a nemotorně se vyhrabala z postele. Bylo pět hodin ráno. Skvělé!
První jsem chtěla pustit na zahradu Codyho, avšak zjistila jsem, že už to někdo udělal.
    "Ahoj," pozdravila jsem svého staršího bratra. "Ty jsi pustil Codyho?"
"Jo. Už se toho dožadoval. Loužičku v domě fakt nepotřebujeme," řekl ospalým hlasem Jeremy. Před sebou měl rozložené noviny, levou rukou jedl sendvič a pravou si psal nějaké poznámky. Nepřekvapilo mě, že tu Jeremyho vidím. Jako novinář vstával brzy, i když jeho pracovní doba byla dost nepravidelná.
    Když si všiml, že vytahuju ze skříňky své oblíbené cereálie, povytáhl obočí.
"Proč vstáváš tak brzy?" zeptal se udiveně.
"Zlý sen," zamumlala jsem. Za chvíli už jsme oba mlčky jedli. Dlouho jsme to však nevydrželi.
"Víš, chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Neměl jsem se k tobě chovat jako k malé holce. Koneckonců už jsi skoro dospělá, tak si můžeš chodit domů, kdy chceš. Nechci se chovat jako nějaký otravný rodič. Vždycky mi to ale radši předem oznam, jasné?" řekl Jeremy. Bylo vidět, že ho naše roztržka opravdu mrzí.
"Jasné," odsekla jsem a zamračila se. Pak jsme se oba rozesmáli, protože naše konverzace zněla přesně jako rozhovor mezi rodičem a neposlušným puberťákem.
    "Když už jsme u toho," začal Jeremy, který se pořád pochechtával, "dneska je sobota. Jdeš někam?"
"Totiž, Sam mě pozval do kina," řekla jsem a proti své vůli jsem se trochu samolibě usmála.
Jeremy se však přestal smát a místo toho se na mě zamračil.
"Sam je ten hajzlík, kvůli kterému jsi pár dní chodila jako mrtvola, co? Jane, já nejsem tak nevšímavý, jak si myslíš," řekl vážně.
"Nemohl za to!" vyštěkla jsem zlostně.
"Vážně?" zeptal se sarkasticky.
"Myslím, že si půjdu ještě lehnout," řekla jsem chladně. Nechala jsem svou nedojezenou snídani v kuchyni a vyběhla po schodech.
"Jane?" zeptal se potichu můj mladší bráška Jake. "Je všechno v pohodě? Slyšel jsem, jak se zase hádáte."
"To nic nebylo, Jakeu. Běž ještě spát," řekla jsem a rozcuchala mu vlasy. Zašklebil se na mě, ale poslušně zalezl zpátky do svého pokoje. Bylo mi líto, že si bráška kvůli nám dělá starosti. Někdy byl vážně zlatý.
    V pokoji jsem padla na postel a doufala, že znovu usnu. Pomalu jsem se propadala do spánku, když v tom mě probudilo pípání mobilu. Vztekle jsem ho popadla a proklínala toho, kdo mě vyrušil z drahocenného odpočinku.
Přišla mi jedna sms. A jak se dalo čekat, byla od Billa.

JEN JSEM TI CHTĚL ŘÍCT, ŽE SE FAKT TĚŠÍM NA DNEŠNÍ KINO. WILL S KATIE NEJDOU, ALE MY TŘI SI TO PARÁDNĚ UŽIJEME!

    Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou a přemýšlela, co mu zase hráblo. Prostě… paráda!

 

***

    Moje nálada, která byla od rána na bodu mrazu, se trochu zlepšila. Jeremy byl pryč, tudíž mi nemohl dělat kázání ohledně Sama. Opravdu nechápu, co mu na něm pořád vadilo. Dobrá, možná jsem byla od Samova odjezdu v jisté apatii, ale tak hrozné to přece nebylo.
    Momentálně jsem stála před zrcadlem a na sobě měla žluté šaty, které jsem před schůzkou s Billem tak ráda odhodila do kouta. Kriticky jsem se v nich prohlížela. Zadek by to chtělo menší, prsa zase větší, ale… čert to vem!
Po dlouhém přemýšlení jsem si je tedy nechala na sobě a za doprovodu hlasité metalové hudby jsem se malovala. Když jsem potřásala hlavou do rytmu, řasenka mi trochu ujela. No co, to se přece může stát každému. Já jsem však měla pocit, že se mi smůla poslední dobou lepí nejen na paty, ale rovnou všude. Možná mám v sobě nějaký magnet, který přitahuje průšvihy.
    V pět hodin konečně zazvonil zvonek. Rychle jsem si tedy prohrábla kudrnaté vlasy a běžela jsem otevřít.
Jakmile jsem otevřela dveře, můj úsměv vystřídala grimasa, která by mohla konkurovat i vrahovi. Nebyl to Sam, na kterého jsem se tak těšila. Místo něj tam stál kluk s velmi bledou kůží, jemnými světlými vlasy a načervenalýma očima. Na tváři mu však pohrával úsměv, na který jsem začínala být alergická.
    "Nazdárek, Jane," pozdravil mě Bill svým typickým pozdravem.
"Čau," odsekla jsem. Nesnášela jsem nevítané návštěvy. Nikdo ho do kina nepozval, přesto se k nám vetřel.
"Vidím, že tu Samík ještě není," poznamenal Bill posměšně.
"Není to Samík!" okřikla jsem ho.
"Dobrá," zakoulel Bill očima. "Pustíš mě dál? Počkáme tu na tvého rádoby přítele. Kdo ví, možná půjdeme sami. U něho je dost dobře možné, že si našel lepší zábavu…"
"Jestli ještě něco cekneš, tak ti rozbiju úsměv," varovala jsem ho výhružným hlasem. Billův úsměv se však ještě rozšířil. Klasika. Začínala jsem mít pocit, že ho nikdy nic nevytočí.
    Po několika minutách Sam konečně přišel. Vypadal úžasně, akorát měl na tváři zase ty trapné brýle, takže jsem mu neviděla do očí, což mě trochu rozčilovalo. Už už jsem ho chtěla přivítat, když v tom se přiřítil Jake.
"Čau, Same! Jak je?" zeptal se bráška s nastavenou pěstí. Věděla jsem, že Sam a Jake mají nějaký svůj pozdrav nebo co. Prostě jako malé děti.
"Těpic, kámo," řekl Sam a ťukl do Jakeovy zaťaté pěsti.
"Těpic? Kámo? Oni tě v té Austrálii úplně zkazili! Vždyť už ani neumíš náš pozdrav!" zakroutil Jake nechápavě hlavou. V duchu jsem musela dát svému bráškovi za pravdu.
"Tak sorry, malej. Já se polepším," řekl Sam a usmál se.
"Potřebuješ řádnou převýchovu," řekl Jake mudrlantsky. Pak se obrátil ke mně. "Jane, pádím na fotbal. Do půlnoci buď doma," řekl a vyběhl ze dveří. Musela jsem se usmát. Jeremy měl na Jakea větší vliv, než jsem si myslela. Můj bráška odešel a na pár sekund nastalo trapné ticho. Nakonec ho přerušil Sam.
    "Hele, co tu vlastně děláš ty?" zeptal se Billa útočným hlasem.
"Jane souhlasila s tím, abych šel s vámi do kina," řekl Bill klidně a pořád měl na tváři ten pitomý úsměv.
"Je to pravda, kotě? Tak trochu jsem doufal, že budeme mít soukromí."
"Samozřejmě, že je to pravda," přerušil ho Bill. "Jdeme? Dávají dneska fakt luxusní film. Tuším, že něco o démonech," řekl s důrazem na poslední slovo.
"Démoni? Fakt?" zeptal se Sam zvědavě.
"Jo, letos prý takové filmy docela letí. Nejlepší je samozřejmě konec. Přijde nějaký hrdina a všechny démony pobije. Prostě happy end se vším všudy," pokračoval Bill vesele.
"No samozřejmě. Kdo by neměl rád sladké konce. Démoni se ale jen tak nevzdávají, že? Většinou se snaží vzít co nejvíc lidí s sebou. Chápej, jinak by to byla nuda," odvětil Sam s úsměvem.
Že by si kluci začali znovu rozumět? Rozhodně to tak vypadalo. Možná, že dnešek nebude úplné fiasko…
    "Jane, pojď," řekl Bill, který měl najednou strašně vážný výraz ve tváři. "Chceme přece stihnout film," dodal a táhl mě za sebou.
"Ale žádný spěch. Démoni si počkají, na to můžeš vsadit jed!" řekl Sam, který šel pomalu za námi.
    Celou dobu jsem myslela, že dnešní večer už nemůže být horší. Omyl! Může!
Chtěla jsem si sednout vedle Sama, ale zlatíčko Bill mi to samozřejmě nedovolil. Než jsem stihla něco namítnout, vecpal se mezi nás. Po celou dobu film měl pak hlasité komentáře, které se k ději ani nevztahovaly. Lezl mi tím příšerně na nervy.
    Večer jsem měla pěkně depresivní náladu. Raději jsem tedy nikomu nic neřekla a šla si rovnou lehnout. Takové vysvobození mi však nebylo dopřáno. Znovu jsem byla na mostě. Opět mě Sam shodil do hluboké řeky. Poslední, co si pamatuju, byl červený pohled. Nenávistné oči, ve kterých se odráželo jen jedno přání. Abych zemřela!

Kapitola 23. / 25.