AK: Kapitola 26. (Nováčci)

 

    Kolem osmé hodiny se do jídelny začali hrnout první andělé. Většina z nich si šla nachystat rychlou snídani. Někteří se energicky bavili, jiní se nad šálkem kávy teprve probírali. Nikdo nedával najevo, že by slyšel naši hádku.
    "Same, ty si sedneš k tomu stolu v rohu. Nejsi jediný nováček, který sem přišel, za chvíli všem řeknu pár slov na uvítanou," přerušil mé úvahy Liam.
"Jak to myslíte?" zeptal jsem se podrážděně.
Starouš si povzdechl. "Prostě si tam sedni a snaž se splynout s okolím," řekl nevrle a odkráčel pryč.
    Proklínal jsem toho zjizveného chlápka a šel si sednout na místo. Nováčci už tam seděli, takže jsem si připadal trochu divně, asi jako první den ve škole.
"Ehm, zdravím," řekl jsem inteligentně. "Jsem Sam."
Někteří mě normálně pozdravili, jiní alespoň zdvořile kývli. Jedna holka se nezmohla ani na to.
Chlapík, který seděl vpravo ode mě, dokonce vstal a energicky mi potřásl rukou. Byl to chlap jak hora, vysoký alespoň dva metry a jeho vzhledu dominoval dlouhý černý plnovous.
"Vítej, Same, mezi námi," řekl nadšeně. "Já jsem Frederic, ale všichni mi říkaj Frede."
Oplatil jsem mu úsměv. Bylo fajn narazit alespoň na jednoho milého člověka. Družení nikdy nebylo mou silnou stránkou, takže jsem čekal, že to bude katastrofa. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe. Zarazilo mě, že jsou tu skoro samí dospělí. Jediný člověk, který byl zhruba v mé věkové kategorii, byla ta holka, která se mě neobtěžovala pozdravit. Měla krátké rudé vlasy, modré oči a namyšlený výraz. Působila jako někdo, komu pod nos strčili kravinec. Když si všimla, že se na ni dívám, znechuceně nakrčila nos a pohrdavě otočila hlavou jiným směrem. Já jsem se však královsky bavil. Líbilo se mi, že můžu tu fiflenu něčím naštvat. Bylo hned jasné, že se zrzkou kamarádi nebudeme.
    Po několika dalších minutách mi začalo kručet v břiše. Litoval jsem toho, že jsem tak zbrkle smetl jídlo, které mi nabídl Liam. Zajímalo mě, kdy nám někdo přinese snídani.
"Jak dlouho budeme čekat na jídlo? To se kuchařky flákají nebo co?" zeptal jsem se svých společníků. Několik lidí se hlasitě rozesmálo. U Freda to dokonce vypadalo na nebezpečný záchvat smíchu. Nechápal jsem, co jsem řekl špatně.
"Tady si jídlo chystáme sami," zašeptala mi jedna asi třicetiletá žena, která seděla vedle mě.
"Aha, to jsem nevěděl," řekl jsem a připadal si trapně. Oni byli taky nováčci a věděli to. Ano, to jsem
já. Sam Smith, rozený bavič, který dokáže díky své tupé palici rozesmát i ty nejkyselejší ksichty.
"Nic si z toho nedělej," ozvala se znovu ta žena. Všiml jsem si, že má úžasně modré oči. Dokonce jí nechyběl ani přívětivý úsměv. "Mimochodem, jsem Angie," dodala a znovu mě probodla těma úžasnýma očima. Všiml jsem si, jak se Fred vedle mě nepříjemně zavrtěl. Musel jsem skrýt úsměv, protože jsem poznal, že se mu Angie líbí.
    Nakonec jsem vstal a šel si nachystat snídani, začalo mi totiž nepříjemně kručet v břiše. Naštěstí se ukázalo, že lidé v tomto ústavu nevedou stejné stravovací návyky jako můj učitel. Za chvíli už jsem spokojeně jedl čokoládové lupínky s mlékem.
Všiml jsem si, že mě zrzaňa pohoršeně sleduje a jí cosi, co podezřele připomínalo krmivo pro králíky.
Abych ji naštval, nabral jsem si plnou lžíci lupínků, chvíli rychle kousal a s plnou pusou se na ni usmál, takže jsem jí ukázal dokonalou práci svých zubů. Znechuceně se na mě podívala.
    Když konečně všichni dojedli, Liam vstal a všechen hovor utichl. Nastala chvíle, které jsem se děsil nejvíc - vítání nováčků!
"Vážení, chtěl bych vám představit několik nových andělů, kteří sem přijeli podstoupit výcvik. Je to pro ně velká událost, pevně věřím, že se od nás naučí všechno, co budou v životě potřebovat," začal Liam a nepatrně na mě zamrkal.
"Mám tady seznam jmen, která budu postupně číst. Jakmile zazní jméno dotyčného, nechť se prosím postaví."
Následně začal pomalu číst naše jména. Snažil jsem se pozorně poslouchat, přesto mi některá jména vypadla. Kromě Freda a Angie jsem si ještě zapamatoval Francouzku Manon, což byla ta protivná zrzka, později jsem si v paměti vybavil i Bruna, malého podsaditého blonďáka s jasně německým přízvukem. Tak moc jsem se soustředil na to, abych si zapamatoval své společníky, že jsem Liama tak nějak přeslechl.
    "Ehm, Same? Mohl bys prosím na malý okamžik vstát" přerušil najednou mé úvahy zjizvený anděl.
"Já… omlouvám se," řekl jsem zahanbeně. Nemotorně jsem vstal a co nejrychleji si zase sedl. Měl jsem pocit, že na mě ostatní civí, připadal jsem si jako cizokrajné zvířátko. Zrzka se jen posměšně uchechtla.
Když Liam dočetl všech deset jmen, jídelna se začala pomalu vyprazdňovat. Evidentně šlo pouze o formální záležitost.
    Byl jsem trochu nesvůj, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Chtěl jsem odejít, ale žádný nováček se ze židle nezvedl. Nakonec jsem se podřídil a zůstal s nimi.
Jak se dalo čekat, začátek našeho "programu" si vzal na starost Liam.
    "Nejspíš jste přemýšleli, jak zde budete trávit svůj čas. Samozřejmě nechceme, abyste se tu cítili jako ve škole. Takové učení podle mě nemá žádný efekt. Nechci po vás, abyste psali úkoly, nosili uniformy a oslovovali mě profesore. Naším úkolem je zajistit…"
Dál už jsem fakt neměl sílu poslouchat. Bylo sice hezké, že nám chce všechno objasnit, ale mohl si odpustit ten nudný začáteční monolog. Začal jsem se trochu nudit.
    Po několika minutách jsem se přistihl, že koukám na velikou pavučinu, která se vyjímala v rohu kousek ode mě. Byla tam moucha, která uvízla a teď se snažila utéct. Byl to však boj s větrnými mlýny. Už se k ní pomalu plížil pavouk, obávaný lovec.
    Pak jsem však sebou trhnul. Všiml jsem si, že všichni kolem mě pomalu vstávají. Vstal jsem tedy taky a doufal, že jsem neprošvihnul něco důležitého. Pak jsem ucítil, jak mě někdo praštil do hlavy. Ten někdo byl samozřejmě Liam.
    "Takhle chceš zvládnout výcvik za poloviční dobu?!" zeptal se ostře.
Hanbou jsem sklopil oči, protože jsem si vzpomněl, proč tu jsem. Jane na mě spoléhala a já jsem se tu mezitím flákal.
"Omlouvám se, už se to nestane," řekl jsem upřímně. Čekal, jsem, že Liam utrousí nějakou uštěpačnou poznámku, ale k mému překvapení se trochu pousmál.
"To doufám. Tak pojď, ostatní už na nás čekají."
"Kam to jdeme?" nedokázal jsem potlačit svou zvědavost.
"Kdybys poslouchal, věděl bys to. Tak pohni zadkem, ať nejsme poslední. Cestou ti řeknu pár informací, které jsi tak okázala ignoroval."
Jeho poslední poznámka byla ostrá jako špendlík, ale nebránil jsem se. Věděl jsem, že má pravdu, takže nemělo smysl mu nějak odporovat. Teď mě však zajímala jen jedna věc. Kam to ksakru jdeme?

Kapitola 25. / 27.