AK: Kapitola 32. (Okamžik pravdy)

 

    Zrada vždycky bolí. O to víc, když vás podrazí opravdu blízká osoba. Najednou je vám všechno jedno. Zjištění, že všechno byla jen hra a lež, vás zkrátka srazí na zem.
    Zvláštní, jak lhostejné mi bylo, jestli mě Liam objeví. Nepřišlo mi to důležité. Hlavní byla skutečnost, kterou jsem čirou náhodou zjistil - jsem Liamův syn a můj bratr je padlý anděl, který se mě zřejmě snaží zabít. Není to skvělé?
    Seděl jsem v té staré skříni a utíral si slzy, které mi neúprosně stékaly po tváři. Cítil jsem se pořád dost mizerně, ale prvotní šok pomalu ustupoval. Nejsem si jistý, o čem se pak Luca s Liamem bavili. Zbytek hovoru mi nějak unikl. Dokonce jsem nevěděl, jestli už Luca odešel. Na chvíli jsem přestal myslet na svou bolest a zaposlouchal se. Žádný hovor. Jen tiché kroky a občas melancholický povzdech. To tedy znamenalo, že je Liam v pokoji sám.
    Seděl jsem tiše a skoro ani nedýchal. Čekal jsem na příležitost, kdy budu moct nenápadně vyklouznout ze skříně a zdrhnout do svého pokoje.
    Čekal jsem dlouho. Nevím, kolik času už uplynulo, ale musela to být nejmíň hodina, možná dvě. Občas jsem se snažil počítat minuty, ale po čase jsem to spletl a musel jsem začít znovu. Když už jsem se smířil s faktem, že tuto noc strávím ve skříni, Liam otevřel dveře od mojí skrýše.
    V tu chvíli jsem litoval, že u sebe nemám foťák. To by byl snímeček! Přestože mě ten prevít podrazil, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Tvářil se tak překvapeně, až to bylo komické.
"Ty…" vysoukal ze sebe. Bylo jasné, že mě tady nečekal. "Jak dlouho tu jsi?" zeptal se přiškrceným hlasem.
Probodl jsem ho nenávistným pohledem. "Chcete vědět, co všechno jsem slyšel? Tak já vám to teda povím. VŠECHNO!"
Cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vztek. Měl jsem sto chutí ho uhodit. Ruce jsem musel mít zaťaté v pěsti, aby se mi tolik netřásly. Chtěl jsem ho zabít…
"Same, máš plné právo mě nenávidět," řekl smutným hlasem. "Musíš mi věřit. Chtěl jsem tě jen ochrá -"
"Strčte si ty svoje řeči někam!" přerušil jsem ho. "Měsíce! Bydlel jsem s vámi pod jednou střechou měsíce! A vy? Proč byste se mi obtěžoval něco říct? Vždyť já přece nemusím nic vědět!" prohlásil jsem ironicky. Pak jsem popadl jeho lampu a mrštil ji o zeď. Okamžitě se roztříštila na kusy, ale mně to bylo jedno.
"Máš naprostou pravdu," prohlásil klidným hlasem.
    Znechuceně jsem po něm plivl. "JÁ VÁM VĚŘIL!" křičel jsem. "MYSLEL JSEM, ŽE JSME PŘÁTELÉ!"
"Same…"
"NE! Mlčte! Uděláte líp. Nechci slyšet další lži. Už ne… nemůžu…" řekl jsem vysíleně. Opíral jsem se o stůl a v hlavě mi to šrotovalo o sto šest. Pár minut jsem mlčel, abych si odpočinul, přesto jsem na sobě cítil jeho pohled. Bylo mi jasné, že jsme ještě neskončili.
    "Tak?" vyštěkl jsem.
"Ehm, co jako?" zeptal se Liam nechápavě.
"VŠECHNO!" zakřičel jsem a střelil po něm nenávistným pohledem. "Chci vědět všechno! Jak moje matka mohla být tak pitomá, že si začala s někým, jako jste vy?! Proč jste se mi rozhodl zničit život? Nebo byste mi mohl laskavě prozradit, proč jste se na mě vykašlal, když jsem se narodil!"
"Vím, jak to vypadá, ale…"
"ŘEKL JSEM, AŤ SI STRČÍTE TY SVOJE KECY NĚKAM!"
Anděl si povzdechl a ukázal na křeslo. "Co kdybychom se na to raději posadili?" zeptal se.
Měl jsem sto chutí mu říct, že mu na to seru, ale ta zdvořilá nabídka mě zarazila. Nerozhodně jsem přešlapoval a přemýšlel, jestli ho mám nebo nemám poslat do prdele.
    "Prosím. Udělal jsem spoustu chyb, to samozřejmě vím. Rád bych ti ale vysvětlil všechno, co chceš vědět," řekl Liam prosebným hlasem.
"Fajn," zavrčel jsem a rozvalil se do křesla.
"Díky," řekl a opatrně se na mě usmál.
Načež vytáhl ze šuplíku dvě skleničky a láhev whisky. Když si všiml mého zvednutého obočí, tak jenom pokrčil rameny. "Bude to dlouhý příběh," varoval mě.
"Já mám čas."
    Přikývl. "Začnu tedy tím, jak jsem se stal andělem."
"Andělem?" vyjekl jsem překvapeně. O své minulosti se přede mnou nikdy nezmiňoval. Nebyl jsem si jistý, jak je Liam starý, ale rozhodně to nebyl žádný mladíček.
"Říkal jsem, že to bude dlouhý příběh," řekl a s povzdechem nám nalil pití.
"Dobře, tak tedy pokračujte," pobídl jsem ho.
    "Narodil jsem se v Londýně v roce 1632. Bylo to špinavé město plné krys a žebráků, kteří nestíhali uživit ani sami sebe, natož své rodiny. Já jsem měl štěstí. Můj otec byl vážený obchodník a má matka šikovná švadlena. Strávil jsem své dětství po boku sedmi sourozenců a můj život se mi více méně líbil. Nejsem si jistý, kdy se to přesně zvrtlo. Bylo mi asi dvaatřicet, když udeřila velká morová nákaza. Polovina města vymřela, včetně mých rodičů a čtyř sourozenců. Přežil jsem jen já, má sestra Juliette a bratři Robert a Thomas. Zodpovědnost se však přenesla na mě - musel jsem se začít o své mladší sourozence starat.
    O dva roky později však nastala další tragédie, která Londýn velice poznamenala. Určitě už jsi slyšel o velkém požáru, který překvapil spící obyvatele jednoho brzkého rána. Opět se mu nevyhnula ani má rodina. Tenkrát byla většina domů ze dřeva, takže si to dovedeš představit. Ještě teď si vzpomínám na ten děsný žár, paniku a touhu přežít. Měl jsem pokoj ve třetím patře a od dveří mě dělila ohnivá stěna. V zoufalství jsem vyskočil z okna," řekl Liam s úsměvem.
    "Tak proto ty jizvy a popáleniny," prohlásil jsem udiveně. Tvář tmavovlasého anděla vypadala dost otřesně. Když jsme se seznámili, dlouho jsem si na to nemohl zvyknout. Teď už jsem to bral jako samozřejmost.
"Ten den jsem učinil velké rozhodnutí," pokračoval Liam. "Dodnes nevím, proč si vybral Luca zrovna mě. Občas si u mě koupil zboží na trhu, ale prakticky jsme se neznali. On tvrdí, že to byl instinkt."
    "Co se stalo s vašimi sourozenci?" zeptal jsem se zvědavě.
"Zemřeli na následky požáru. Už jim nešlo pomoci."
"To je mi líto," řekl jsem upřímně.
Anděl se letmo pousmál. "Bylo to dávno. Není třeba je oplakávat. Každopádně se vraťme k mému příběhu, který jsi tak dychtivě chtěl slyšet. Nebudu ti vykládat, co jsem dělal následující roky. Stal jsem se andělem a ochraňoval. Pamatuji si každou osobu, která byla pod mými ochrannými křídly. Někteří byli staří jako sám čas, jiní sotva uměli chodit. Před dvaceti lety jsem však potkal tu nejúžasnější a nejkrásnější ženu na této planetě. Anna byla jedinečná. Okamžitě začala tušit, že nejsem člověk. V té době jsem navíc procházel hlubokou vnitřní krizí. Byl jsem unavený svým životem. Ona mě svým úsměvem a radostí k životu zachránila."
    "Moment, má matka byla Samantha, ne Anna," opravil jsem ho po pár minutách ticha. Liam na mě nechápavě koukal, ale pak si dlaněmi zakryl oči. Měl jsem nepříjemný pocit, že mi něco uniká.
"Same, neřekl jsem ti všechno," řekl Liam nešťastně.
"Jak to sakra myslíte?" zeptal jsem se ho ostře.
"Ta žena, která tě vychovávala, nebyla tvá matka. Samantha byla Annina starší sestra. Bylo příliš nebezpečné, abys zůstával s Annou. Uznávám, že to bylo i částečně kvůli mně. Mohli mě odhalit."
    "To snad… není… pravda!" vysoukal jsem ze sebe namáhavě. Cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vztek.
"Je to tak, bohužel."
"Nenávidím vás!" procedil jsem skrze zuby.
Smutně se na mě podíval. "Chápu. Máš na to plné právo. Každopádně jsem ti svůj příběh ještě nedořekl. Chceš ho slyšet?"
"Pokračujte," pobídl jsem ho chladným hlasem.
"Chtěl jsem to s Annou skončit. Náš vztah byl příliš riskantní. V té době jsem porušoval všechna pravidla. Jenže po dvou letech našeho vztahu se nám narodil syn."
"Owen," dodal jsem tiše.
Přikývl. "Ano. A za tři roky ty. On vyrůstal normálně s Annou. U tebe už jsem riskovat nechtěl."
"Takže jste měl strach o svůj velevzácný krček," prohlásil jsem znechuceně.
"Tak trochu," uznal Liam. "Do konce svého života si to však nepřestanu vyčítat. Ale abych se vrátil k vyprávění. Owen měl ve dvaceti letech velmi těžkou dopravní nehodu. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale nezvládl to. Po správnosti jsem ho měl nechat zemřít, ale byl jsem příliš slabý. Nedokázal jsem to. Místo toho jsem z něho udělal anděla."
    "A co Anna? Co se s ní stalo? Žije ještě?" vyzvídal jsem. Celý život jsem vyrůstal ve lži. Se svou matkou (respektive tetou) jsem vycházel velice špatně. Nezvládala mě, byl jsem pro ni spíše přítěží. Ale třeba existovala možnost, že bych mohl poznat i svou biologickou matku. Musel jsem to zkusit, avšak nemohl jsem si nevšimnout, jak se Liamův výraz změnil. Místo tvrďáka tu byl muž - zarmoucený, plný bolesti a žalu.
    "Ano," zašeptal. "Ano, žije. Ale je to jen otázka času. Těsně po čtyřicítce jí objevili glioblastom, což je mozkový nádor. Nemá sebemenší šanci," řekl poraženým hlasem. Všiml jsem si zatoulané slzy, která si hledala cestičku po jeho tváři. Rozhodl jsem se být taktní a pro jednou to nekomentovat.
"Můžu ji vidět?" zeptal jsem se nadějně.
Liam se trochu pousmál. "Určitě bude mít radost. Ale až skončíš výcvik, ten je teď pro tebe nejdůležitější."
V duchu jsem s ním nesouhlasil a chtěl jsem se o tom dohadovat, ale došlo mi, že na to teď není ta správná chvíle, takže jsem jenom přikývl.
    "A co Owen? Proč se stal padlým andělem?"
"Můj prvorozený syn byl skvělý žák. Chytrý, odvážný, nadaný. Všechny anděly si dokázal omotat kolem prstu. Za nějaký čas se však ukázalo, že se dělí o andělské informace s démony. Zradil nás a místo toho přijal učení démonů. Díky němu padlo mnoho skvělých andělů."
"A to jste ho nemohli zničit? Vždyť -"
"Ještě ty mi to připomínej!" vyštěkl Liam. "Samozřejmě probíhal soud, ale já se za něho přimluvil, přestože se z něho stal nebezpečný šílenec. Já ale nemohl. Byl to můj syn…"
"Takže jste ho vyhnali? Jen tak?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Ano. A teď se snaží dostat tebe."
"Ví o tom, že jsem jeho bratr? A vy náš otec?"
Liam pokrčil rameny. "Pochybuji. Ale někdo to o nás ví."
"Proč myslíte?"
Chvíli bylo ticho. Liam měl ve tváři zamyšlený výraz, zřejmě se rozmýšlel, co mi má říct. Nakonec začal mluvit o nějaké legendě. Vypadalo to, že si spíš povídá sám pro sebe.
"Existuje legenda. Když někdo obětuje při úplňku tři anděly, kteří jsou pokrevně příbuzní, stane se nejmocnějším. Stačí jim vypít krev při takovém zvláštním rituálu."
Ohromeně mi poklesla brada. "Takže proto nás chtějí nalákat zpátky do města? Ale to je přece nesmysl! Owen je démon, to přece…"
"Je napůl anděl a napůl démon. Padlý anděl. Zřejmě ho někdo využívá. Ten blbec si to ani neuvědomuje."
"Takže jsme v parádním průšvihu," prohlásil jsem pesimisticky.
"Nejhorší však na tom je, že se lidstvo brzy nedobrovolně zúčastní války andělů proti těm zrůdám, proti démonům…"

Kapitola 31. / 33.