AK: Kapitola 43. (Zlomený)
Na to, že je zjizvený anděl samé překvapení, jsem si
už celkem zvykl. Jeho poslední rozhodnutí však vykolejilo i mě. Můj naprosto
skvělý sen o tom, jak hraju na kytaru ve skupině Iron Maiden a Jane mi v přední
řadě posílá vzdušné polibky, přerušil Liam, když mnou uprostřed noci zatřásl.
"Co je?" zavrčel jsem a přehodil si deku
přes hlavu.
"Obleč se a sbal si jen to nejnutnější.
Odjíždíme," řekl rozhodným hlasem, ale já v něm rozpoznal stopu úzkosti.
Prudce jsem se posadil.
"Co se stalo? Proč chceš odjet? Vždyť víš, že
ještě nemám splněné andělské zkoušky, nemůžu jen tak zmizet," argumentoval
jsem.
Jeho siluetu jsem ve tmě sotva viděl, ale neušlo mi,
že je celý napjatý. "Nech si ty hloupé otázky, nemáme čas na
klevetění!" vyštěkl po mně.
"Přece nemůžeme…"
"Jsem Nejvyšší, já můžu všechno!" přerušil
mě, pak zvedl mé triko z podlahy a hodil ho po mně. "Do pěti minut ať jsi
nachystaný. Sejdeme se ve vestibulu." S těmi slovy mě opustil.
Povzdechl jsem si a rychle vyskočil z vyhřáté postele.
Jestli to byl zase nějaký blbý vtípek, vybral si opravdu skvělou chvíli. Podle
jeho chování jsem ale soudil, že tady jde o víc než jen o kanadský žertík. V
rychlosti jsem na sebe natáhl oblečení, včetně tlustého svetru a nepromokavé
bundy. Venku se sice pomalu oteplovalo, ale v noci byla teplota stále kolem
nuly. Do batohu jsem hodil jen to nejnutnější. Na chvíli jsem se zastavil a
rozhlédl se po svém pokoji. Strávil jsem tu nějakou dobu a tohle místo mi chtě
nechtě přirostlo k srdci. Napadlo mě, jestli nemám napsat aspoň krátký vzkaz
Manon, ale na to nebyl čas. Nebylo to poprvé, co jsem odešel bez rozloučení.
Byl jsem si jistý, že to přežije.
***
"Připravený?" zeptal se přidušeně. Jen jsem
přikývl a radši mlčel. Popadl mě za loket a zavřel oči. Už jsem byl andělem
dost dlouho na to, abych poznal, co dělá - magii. Za chvíli oči otevřel, ale
pořád byl tak trochu mimo a ruce měl zaťaté v pěst.
"Teď nás nikdo neuvidí, pokud něco necekneš. Jen
se mě musíš držet," zašeptal. Pomalými kroky jsme šli ke dveřím jako
duchové, skrytí před celým světem, totiž před anděly. Venku se Liamovi očividně
trochu ulevilo.
"Trochu si zalétáme, co ty na to?" mrkl na
mě a vzlétnul. Byl už dobrý kus přede mnou, ale já ho rychle následoval.
"Nemohli jsme prostě vylétnout oknem?" křikl
jsem na něho, když jsem ho dohonil. Jeho útěk by se sice hezky vyjímal na
filmových plátnech, ale tady šlo o prostý selský rozum, který nám mohl mnohé
ulehčit. Liam se zatvářil zaraženě, ale pak jen zahanbeně špitnul:
"Mohli."
Bylo mi jasné, že jsme v parádním průseru, protože
starouš evidentně porušil všechno, co se dalo. To proto mu to nemyslelo.
Cesta ubíhala nezvykle rychle. Obloha byla tmavá a
plná mraků, které zakryly měsíc i hvězdy, takže jsme téměř splynuly s nocí. Na
pobřeží už na nás čekal motorový člun. Netušil jsem, jestli ho Liam pro nás
speciálně připravil nebo jestli tam bývá pořád, ale nevyptával jsem se. Celou
dobu jsme mlčeli a burácení motoru nás na okamžik oba vyděsilo. Tentokrát jsem
neměl zavázané oči, přestože jsem zkoušky nesplnil. Anděl očividně kašlal i na
tohle. Pořád jsem přemýšlel, co se tak mohlo stát.
Samozřejmě mě jako první
napadla Jane, ale moje varovná kontrolka byla vypnutá, takže byla prozatím v
bezpečí, pokud se to tak dalo říct. Ale jaké jiné vysvětlení to mohlo mít? Proč
by mě jinak bral s sebou?
Město, kam jsme dorazili, bylo veliké, ale tiché.
Snažil jsem se přijít na to, kde jsme, ale ten jazyk mi až na angličtinu nic
neříkal. Kdybych se opravdu snažil, nejspíš bych to nakonec odhalil, ale
nedostatek spánku se projevil i na mně. Nakonec nás taxík dovezl na odlehlé
místo, kde už na nás čekalo soukromé letadlo. To teda znamenalo, že nejspíš
letíme domů. Možná ji už brzy uvidím. Po takové době ji konečně budu mít u
sebe. Věděl jsem, že představa, jak se mi vrhá do náruče, nebyla na místě, ale
nemohl jsem si pomoct. Mohl jsem aspoň snít. Hlava naštěstí pořád patřila jenom
mně.
***
Let trval už hodinu, takže jsem usoudil, že je konečně
čas na otázky. Nenápadně jsem kouknul na Liama. Tupě zíral z okna, jen občas se
jeho pohled stočil k hodinkám, co měl na zápěstí. Když jsem si ho tak
prohlížel, až teď mě trklo, že vypadá jinak. Zanedbaně. Nikdy to nebyl velký
fešák, na to měl moc jizev a ty černé vlnité vlasy mu podle mě dodávaly vizáž
přestárlého metalisty. Teď vypadal pohuble, lícní kosti měl vystouplejší než
obvykle. Pod očima měl tmavé kruhy, na obličeji strniště a ve vlasech se mu
vyjímaly drobky od jídla. Jak to, že jsem si toho nevšiml? Přistihl mě, jak na
něho zírám a ušklíbl se.
"Zírání skončilo?" zeptal se uštěpačně.
"Promiň, ale až teď jsem si všiml, že vypadáš
trochu jako houmlesák," řekl jsem a úšklebek jsem mu vrátil.
"Vlastně… taky tak trochu smrdíš," dodal jsem a nakrčil jsem nos.
Hodil po mně časopis o životním stylu, který měl položený na stole. Znovu jsme
se vrátili k mlčení, ale já to po pár minutách musel zkusit. "Tak co,
řekneš mi, co se děje?"
Povzdechl si. "Věc se má tak, že momentálně
opravdu nemám náladu tohle rozebírat. Uvidíš to sám… brzy."
"Jak chceš," pokrčil jsem rameny. Začal jsem
bubnovat prsty o desku, byla to má oblíbená melodie. Liam zavrčel.
"Fajn, vidím, že to nemá smysl," řekl a
probodl mě černýma očima. Pak se ale mírně usmál. "Možná bychom si pro
změnu mohli promluvit o tom tvém e-mailu."
Strnul jsem uprostřed skvělého sóla.
"E-mailu?" zeptal jsem se a snažil se tvářit jako neviňátko.
"Jane ti poslala odpověď."
"Jak… ale… proč?" vysoukal jsem ze sebe
naštvaně. "Ty mi lezeš do soukromí?" vyjel jsem po něm.
"Ne, to ty mi lezeš do soukromí!" ohradil
se, ale když viděl můj výraz, tak se rozesmál.
"No… a co mi odpověděla?"
"Je zmatená a nevěří ti. Popravdě, tím e-mailem
sis to pěkně pohnojil. Copak vůbec nepřemýšlíš?"
"Asi je to dědičné," zamumlal jsem. Znovu
jsme oba zmlkli, ale Liam to dlouho nevydržel.
"Chápu, proč jsi to udělal. Ale měl jsi mi říct,
že ji chceš nějak zkontaktovat."
"Nedovolil bys to," odporoval jsem mu.
"Jistě. Ale mohl jsem ti dát víc práce, abys na
ni tolik nemyslel," řekl a mrkl na mě. Jen jsem něco zamumlal a
nekomentoval to. Věděl, co k ní cítím? Možná to tak vůbec nemyslel, ale vyznělo
to tak. Začal jsem panikařit a rychle jsem se zvednul ze sedadla. "Myslím,
že si půjdu na chvíli lehnout," řekl jsem, ale do očí se mu nepodíval.
Nemohl jsem.
***
Ani jsem si pořádně nepamatoval, kdy jsme z letadla
vystoupili. Všechno bylo hrozně zmatené a byl jsem k smrti utahaný. Doufal
jsem, že si najdeme nějaký hotel nebo tak něco, ale ne, vyrazili jsme na další
cestu. Liam vzal bůhví odkud nové auto. Jestli jsem ještě neměl jistotu o jeho
šílenství, teď jsem ji získal. Vybral si totiž Bugatti Veyron. Pokud chtěl
zůstat nenápadný, vážně se mu to povedlo. Nebo jsem už začínal šílet já a tohle
byl pěkně bláznivý sen. Ani jednu možnost jsem nevylučoval.
Čekal jsem, že pojedeme do nějakého velkoměsta, ale
čím dál víc jsme mířili mimo civilizaci. Nechápal jsem, jak starouš může v
tomhle stavu řídit a neusnout. Mě ta krajina dokonale uspávala a brzy jsem
opravdu zadříml.
"Už jsme skoro na místě, Same," řekl Liam
vyčerpaně. Trhnul jsem sebou a probudil se. Byl jasný den. Zrovna jsme
projížděli nějakou vesnicí a mířili do kopce. Všude se pásly ovce, krávy a
koně. Nakonec jsme zastavili u nádherného bílého domu. Abych to uvedl na pravou
míru, na první pohled mi to všechno připomínalo rozlehlý ranč. Dům byl
postavený z bílých desek, všude rostly keříky růží a nedaleko se v ohradě zase
pásli koně. Příroda kolem byla úchvatná. Chvíli jsem přemýšlel, co tu vlastně
děláme. Pak jsem uviděl ten nápis a mně to najednou všechno došlo.
Vítá vás Sanatorium Vánek míru. Takže proto Liam všechno porušil. Aby se dostal k mé
matce.
"Ten název je dost pitomý, ale ve skutečnosti se
jedná o skvělé zařízení s těmi nejlepšími odborníky," řekl a smutně se na
mě podíval.
"Takže sanatorium?"
"No… vlastně je to spíš hospic. Zaměřuje se na
lidi s rakovinou všech věkových kategorií v posledním stádiu," vysvětlil.
Všiml jsem si, že se mu třesou ruce. Najednou z domu vyšla nějaká paní ve
středním věku. Byla to buclatá černoška a přívětivě se na nás usmívala.
"Liame, takže jste přece jen přišel. Už je skoro
její čas," řekla a oba nás hnala dovnitř. "Nečekala jsem, že budete
mít společnost."
"Mary Lee, tohle je můj syn Sam. Same, tohle je
vedoucí sanatoria a zároveň hlavní pečovatelka tvé matky," vysvětloval
Liam v rychlosti.
"Těší mě," řekl jsem a potřásl si s ní
rukou.
"Potěšení je na mé straně," odvětila. Pak se
podívala tmavýma očima na Liama. "Pořád se po vás ptá. Několik dní nebyla
při smyslech, ale dnes… je jí nezvykle dobře. Víte, co to znamená."
Udělal se mi v krku obrovský knedlík. Liam mi to měl
říct, nebyl jsem na tohle připravený. Konečně jsem měl poznat svou matku a ta
se teď loučila se životem. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Jak mám reagovat.
Neodvažoval jsem se však něco říct. Vešli jsme do světlého a prostorného
pokoje. A tam jsem ji uviděl. Ležela na posteli, schoulená pod dekou. Nejdřív
jsem vnímal jen to, jak je příšerně vyhublá. Na hlavě měla šátek, určitě přišla
o vlasy. Ale přestože měla obličej strhaný, jakmile nás uviděla, celá se
rozzářila.
"Liame!" vykřikla radostně.
Liam se nezdráhal a rozběhl se k ní. Byla už o dost
starší, ale on se na ni díval jako na nejkrásnější ženu na světě. Pohladil ji
po tváři a políbil ji. "Anno," šeptal pořád dokola a nepřestával ji
líbat. Odvrátil jsem oči.
Pak přestal a radostně na mě pohlédl. "Anno,
tohle je Sam, náš syn," řekl Liam tak pyšně, až jsem se začervenal.
Obvykle jsem nebyl takhle nesvůj, ale teď jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Pomalu
jsem k ní šel a opatrně ji vzal za ruku. Vypadala tak křehce.
"Doufal jsem, že tě budu moct poznat, řekl jsem.
Nechápal jsem, kde vzala tu energii, ale prudce se posadila a pořádně mě
objala.
"Ach, ty jsi tak krásný! A tak silný! Můj
chlapečku," šeptala mi do ucha. Po obličeji mi stekla slza. Doufal jsem,
že si toho nikdo nevšimne. Když jsem se díval na její rozzářenou tvář a povídal
si s ní, byla podoba mezi námi dvěma víc než zřejmá. Měl jsem stejné rysy ve
tváři jako ona. Liam kdysi říkal, že měla i stejnou barvu vlasů. Nebylo pochyb,
že jsem její syn. Nakonec jsem odhodil rozpaky a začal jsem vykládat o svém
životě a zároveň poslouchal, jaký byl ten její. Jak později řekla Mary Lee,
byla neobvykle hovorná. Vlastně jsem si pro sebe ukradnul většinu času a Liam
jen přihlížel. Myslím, že mi ten zbývající čas chtěl dopřát. Nakonec se ale má
matka unavila. Já i Liam jsme ji drželi za ruce a oba jsme povídali hlouposti,
ale ona se jen spokojeně usmívala.
Konec však přece jen přišel a Anna vydechla
naposledy. Liam ještě pár minut seděl u její postele, poté vstal a šel k
velikému oknu s výhledem přímo na louku. Pak udělal něco, co jsem u něho ještě
nikdy neviděl. Padl na kolena, rozbrečel se a skučel jako raněné zvíře. Váhavě
jsem k němu vykročil a pak mu konejšivě položil dlaň na rameno. On ji levou
rukou chytil a nepustil.
A tak jsme stáli při sobě, otec a syn, dva andělé.
Jeden z nás byl zlomený ve všech směrech. A já to tentokrát nebyl.
Komentáře
Okomentovat