AK: Kapitola 21. (Sen)

 

    Běžel jsem školní chodbou a hledal Jane. Kde sakra je? Kolem mě procházeli různí lidé, ale ona nikde. Začal jsem panikařit. Pak jsem však uviděl ty divoce kudrnaté vlasy a mně spadl mi kámen ze srdce.
"Jane!" vykřikl jsem a mával na ni. Stála u své školní skříňky, avšak když jsem na ni zavolal, nevzhlédla.
"Dlouho jsem tě hledal. Kde jsi byla?" zeptal jsem se. Konečně se otočila. Její věčný úsměv zmizel. Místo toho nasadila naštvaný výraz a probodávala mě chladnýma očima.
"Já kde jsem byla? Kde jsi byl ty?!" odpověděla zlostně.
"Ehm, víš, to je složité," snažil jsem se, ale bylo mi jasné, že usmířit si tu bláznivou potvůrku bude zatraceně těžké.
"Víš co? Mě to vlastně nezajímá! Jsi nicka! Kdyby ses neukázal, ani bych si na tebe nevzpomněla," zasyčela Jane a pohrdavě na mě koukala. Pak se odněkud objevil Owen a objal ji kolem pasu.
"On tu ještě je? Kašli na něj, kotě. Ty přece víš, kdo je pro tebe ten nejlepší," zašeptal jí do ucha a ona se usmála. Nebyl to však pěkný úsměv. Tenhle byl povýšený, což mi k ní vůbec nesedělo. Znechuceně jsem koukal, jak se jejich rty spojily.
Najednou se přestali líbat a oba se začali smát zlověstným smíchem. Všiml jsem si, že se Janina hlava nějak zvětšuje. Její oči se zbarvily do ruda, zuby se proměnily v tesáky a… vrhla se přímo na mě!

    S hlasitým výkřikem jsem se probudil! Byl to jen sen. Určitě to byl jen sen. Cítil jsem, jak mi zběsile tluče srdce, tričko jsem měl úplně propocené.
Chvíli jsem jen tak seděl a čekal, až se vzpamatuju. Kouknul jsem se na hodinky a zjistil, že je půl čtvrté ráno. Skvělé!
    Zkusil jsem si znovu lehnout a doufal jsem, že mě spánek přece jen přemůže. Byl to však ztracený čas, pořád jsem si v hlavě přehrával ten sen.
    Nakonec jsem se vyhrabal ze spacáku a trochu se protáhl. Po očku jsem koukal po Liamovi, jestli jsem ho náhodou nevzbudil. Naštěstí to vypadalo, že je starouš tuhý jako poleno. Odolal jsem pokušení provést mu nějakou lumpárnu a šel si raději vzít něco k snídani.
    Měl jsem však podezření o normální stravě, jelikož nám jídlo zabalil Liam. A jak se dalo čekat, nemýlil jsem se. Balíčky s rýžovým chlebem, pár cereálních tyčinek a ovoce. Hm, je to vážně andílek. Zřejmě mě chce utýrat hlady…
    Kručící žaludek však udělal svoje, takže jsem za chvíli otráveně žvýkal tyčinku se sloganem ŽIJTE ZDRAVĚ a následně chroupal jablko jako můj starý králík Jack, než mi omylem vyskočil z okna.
    "Ty už jsi vzhůru?" zeptal se Liam překvapeně. Muselo to být pro něj vážně nečekané, obvykle to byl totiž on, kdo mě musel tahat z postele.
"Měl jsem zlý sen," odpověděl jsem nevrle.
"Ach tak, já ti zapomněl vyprávět před spaním pohádku, že?" rýpl si Liam.
Měl jsem sto chutí ho poslat někam, ale řekl jsem si, že mu takovou radost neudělám. Věděl jsem, že mě chce jenom vyprovokovat.
    "Každopádně jsem vážně rád, že souhlasíš s novým stravovacím režimem. Víš, vždycky mě strašně deptalo, jak jíš hrozně nezdravě," pokračoval Liam a zřejmě si to náramně užíval.
"Běžte s tím vaším stravovacím režimem někam!" neudržel jsem se.
Liam se rozesmál. "Ale no tak, měl by ses naučit nebrat si všechno tak osobně."
"Hmf," zabručel jsem.
    Putovali jsme několik dalších hodin. Cesta byla ještě příšernější než včera. Se sněhem po kolena bych se ještě nějak smířil, ale nehorázně mi šly na nervy Liamovy poučky o tom, co je slušné a neslušné. O co se sakra snažil? Možná tajně doufal, že ve mně probudí hodného andílka…
    "Už tam budeme?" přerušil jsem jeho přednášku o tom, jak prohnilá je dnešní mládež.
"Ještě kus zbývá," prohlásil s potměšilým úsměvem.
    Po dalších dvou mučivých hodinách jsem však konečně spatřil andělský ústav. Byla to velká dvoupatrová budova obdélníkového tvaru, na první pohled nijak výjimečná.
Bohužel to vypadalo, že výcvik bude probíhat i venku. Viděl jsem něco, co podezřele připomínalo nějakou překážkovou dráhu. Jestli to tak opravdu bude, zřejmě nadešla má poslední hodinka.
    "Tak co?" přerušil mé úvahy Liam. "Jak se ti to líbí?"
"Paráda," utrousil jsem ironicky.
Soucitně se na mě zadíval. "Vím, jak to myslíš, ale každý si tím musel projít. Zvládnul jsem to já, zvládneš to taky," řekl povzbudivě.
"Kdo mě bude učit? Vy?" zeptal jsem se nadějně. Toto mi totiž dělalo obavy nejvíce. Když se to vezme kolem a kolem, starouše Liama jsem si celkem oblíbil. Samozřejmě měl na každém kroku nějakou uštěpačnou poznámku, ale občas jsem si to vážně zasloužil. Navíc byl na moje drzé chování zvyklý.
"Je zde spousta andělů, hodně z nich sehraje ve tvém rozvoji nějakou roli. Samozřejmě budeš mít i mě, ale zkrátka musíš počítat i s tím, že budeš mít spoustu nových učitelů. Já jako tvůj opatrovník budu mít za tebe samozřejmě pořád odpovědnost. Za ručičku už tě ale nikdo vodit nebude."
"Mě za ručičku nikdy nikdo nevedl!" ohradil jsem se vztekle.
"Tak jsem to nemyslel," řekl a rozesmál se štěkavým smíchem.
"Fajn, jak jste to teda myslel?! Nějak jsem neporozuměl řeči vašeho kmene!"
"Přesně toto jsem měl na mysli," odvětil Liam pobaveným tónem. "Ty tvoje drzé poznámky. Dávej si na to pozor. Já ti to možná ještě toleruju, ale ostatní tak shovívaví nejspíš nebudou."
"Aha, tohle," řekl jsem mírněji. Liam měl svým způsobem pravdu. V hloubi duše jsem věděl, že jsem prostě nenapravitelný.
"Tak pojď," řekl anděl a uštědřil mi přátelskou herdu do ramene. "Už na nás nejspíš čekají."

Kapitola 20. /22.