AK: Kapitola 20. (Nový kamarád)

 

    Dnes byl jeden z těch zvláštních deštivých dnů. Měla jsem v plánu se po dlouhé době konečně vyspat, ale bubnující kapky deště mi to neumožnily. Neustále jsem se převalovala, takže jsem to nakonec vzdala a šla si udělat brzkou snídani.
    Zrovna když jsem žvýkala müsli a přemýšlela nad tím, proč moje vlasy musí vypadat, jako by se v nich utábořila slepice, jsem zaslechla nějaký divný zvuk. Vážně tady někdo zakňučel? Otupěle jsem přemýšlela, jestli jsem se fakt dočista nezbláznila. Možná začínám trpět sluchovými halucinacemi, v duchu jsem si připsala další zvláštnost na svůj seznam abnormalit.
    A pak se to ozvalo znovu! Tentokrát to bylo spíš kňourání, které začalo postupně přecházet v žalostné naříkání. Najednou se u lednice objevilo rozkošné štěňátko labradora!
    Chvíli jsme na sebe zmateně hleděli, pak jsem se však vzpamatovala, vyskočila ze židle a vzala to sladké mimino na klín.
"Kde ses tady vzal, krasavče? Vždyť ty jsi úplně roztomiloučký čumáček. Takový loskošný ťutínek. Slaďoušký, miloušký… ňu, ňu, ňu."
    Pes na mě chudák koukal, jako bych se úplně pomátla. Upřímně, neměla jsem mu to za zlé. Ale co teď s ním? Co když ho někdo ztratil?
A pak se objevil u tebe v kuchyni? Přemýšlej!
    Chvíli jsem zápasila sama se sebou, ale když mi ten maličký začal žužlat zápěstí, bylo rozhodnuto. Toho rozkošného broučínka se prostě nevzdám! Ani za nic, jedině přes mou mrtvolu. Ano, opět se projevila má schopnost zacházet do extrémů.
"Nechám si tě, co ty na to?" zeptala jsem se ho a pořád se s ním mazlila. Koukl na mě rozkošnýma hnědýma očima a olízl mi tvář.
"Beru to jako souhlas," řekla jsem a dál na něho dělala pitvorné obličeje. Byl přímo k sežrání.
    Pak jsem si však všimla hodin a já se musela nachystat do té pitomé školy. Ano, pitomé, protože bez Sama to tam teď bylo přímo nesnesitelné.
Nesmíš na něho myslet! Jinak tě nakopu do zadku!
Dotkla jsem se stříbrného anděla a slíbila si, že aspoň jednou poslechu své inteligentnější já.
"Musíš tady na mě počkat," řekla jsem štěněti a pohladila ho. Překvapilo mě, že se vůbec nebál. Nejspíš jsme spřízněné duše.
    S mírným zpožděním (obvykle to bývá horší) jsem se vydala do školy. První hodinu mě naštěstí čekala matematika, předmět, který Sam ze srdce nenáviděl.
A jé, chystej si zadek. To bude pořádný kopanec!
    "Sakra, sakra! Přijdu pozdě!" nadávala jsem a rychle si vzala několik věcí ze skříňky. To zpoždění bylo nakonec větší, než jsem si myslela. Ale na co se vymluvím? Dopravní zácpa bude nejspíš to pravé…
    Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas. Jak se dalo čekat, byl to Bill. Co zase chtěl?!
"Co je?" vyštěkla jsem nepřátelsky. Věděla jsem, že jsem na něho hnusná, ale neměla jsem čas se s ním vybavovat.
"Nazdárek, Jane. Neboj, je to jenom taková maličkost," řekl a zářivě se na mě usmál. Super! Maličkosti přímo miluju!
"Hm, ale rychle, ano? Musím jít."
"Dobře, budu rychlý. Tedy, promiň, že tě zdržuju, to jsem vážně neměl v úmyslu. Taky jsi na mě nejspíš rozzlobená, ale…"
"Bille! Mohl by ses, prosím, dostat k podstatě věci?" zeptala jsem se a netrpělivě si prohrábla kudrnaté vlasy.
"Jej, promiň. Tak tedy, nešla bys dneska večer se mnou na večeři? Chtěl bych ti předat dárek k narozeninám. Katie a Will jít nemůžou, později ti to vysvětlím," řekl a usmál se na mě.
    Zůstala jsem ohromeně zírat. Co to má jako znamenat? Pozvání na rande? Představa romantického Billa mě upřímně děsila. Prostě nikam nepůjdu! Vždyť je to jen kamarád…
Ale kdyby to byl Sam, to by byla jiná, co? To bys šla hned… KOP!!
    "A nemohli bychom počkat na Willa a Katie? Určitě by chtěli vidět můj výraz, až budu otvírat ten dárek," zkusila jsem to. V duchu jsem však věděla, že to je předem prohraná bitva. Vždyť to ale můžu odmítnout, ne? Musím hlídat bráchu nebo k nám přijede imaginární nemocná tetička. Byl tu ale jeden problém - odjakživa jsem neuměla lhát a bylo to o mně všeobecně známo. Nejspíš mě vždycky nějakým způsobem prozradil výraz v mém obličeji. Kariéra herečky je zřejmě pro mě tabu.
    "Fajn, dobře. Půjdu ráda. Akorát budu moct jenom na chvíli. Přijela k nám totiž nemocná tetička a…" Sakra!
Bill se usmál. "Jasně, chápu. Neboj, určitě to bude super. Vyzvednu tě v sedm, platí?" zeptal se.
"Dobře," řekla jsem, smířená s osudem naprostného blázna.
"Tak se měj a užij si hodinu," řekl Bill a nechal mě o samotě.
Povzdechla jsem si a přemýšlela, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Pak jsem se podívala na hodinky a vyjekla jsem, měla jsem patnáct minut zpoždění! Ajaj, díky Bille za tvou maličkost!
    Nakonec jsem se však zhluboka nadechla, zaklepala na dveře a šla přežít další trýznivou hodinu.
Copak asi dělá Sam?
Došlo mi, že těch kopanců bude zřejmě ještě nespočet…

Kapitola 19. / 21.