AK: Kapitola 30. (Oslava)

 

    Byl jsem v tom zvláštním ústavu už skoro měsíc. Chvilky, kdy jsem si mohl užívat nicnedělání, byly definitivně pryč. Věděl jsem, že výcvik bude tvrdý, ale že tak moc…
    Liam se mi snažil pomáhat, ale moc mu to nešlo. Byl trochu rozpolcený. Na jedné straně to byl tvrdý nelítostný trenér, který nesnášel, když jsem projevil sebemenší slabost. Pak tam byl však také dobrák, který chápal, čím si procházím. Jeho druhou stránku jsem však příliš neznal.
Myslím, že mi věřil, přestože mi to do očí nikdy neřekl. To já naopak o sobě dost pochyboval. Překvapující však bylo, že jsem ho z nějakého důvodu nechtěl zklamat.
    "Ty se vůbec nesnažíš!" řekl spíš zoufale než rozzlobeně. Stáli jsme na střeše výcvikového centra a před pádem z několikametrové výšky mě zachránily jen Liamovy rychlé reflexy. Už jsem si dokázal představit křídla, ale když jsem konečně vzlétl (to zní ale pitomě), moje soustředění polevilo a já padal. Opravdu jsem se snažil, neflákal jsem to jako doposud.
    "Já se snažím!" ohradil jsem se dotčeně, ale v duchu si připadal jako neschopný idiot. Anděl, který neumí létat, je k ničemu. Tak mi to alespoň neustále opakoval.
"Snažit se nestačí! Někdy jsou chvíle, kdy ti křídla poskytnou stébélko záchrany. A nejde jenom o tebe. Může se jednat o tvou osobu, proto je důležité, aby ses to konečně naučil. Takto můžeš mít oproti démonům výhodu. Oni jsou svázáni se zemí. Ty ne."
Padl jsem na zadek. "Tohle se nikdy nemám šanci naučit. Jsem k ničemu," zabědoval jsem.
"Přestaň se sakra litovat! Tohle ti rozhodně nepomůže, tak se koukej sebrat! Navíc děláš pokroky," řekl Liam a obdařil mě jedním ze svých vzácných úsměvů.
Zvedl jsem obočí. "Cože dělám?" zeptal jsem se jako trouba.
"Jsou malé, ale já je vidím. Ty máš hlavně problém se soustředěním. Takže to uděláme jinak," rozhodl a já jsem tušil, že mě čeká neuvěřitelná dřina. Nemýlil jsem se!
    Starouš pro mě začal vymýšlet různá bizarní cvičení, abych si procvičil soustředění a trpělivost. Musel jsem například postavit věž ze sirek vysokou alespoň metr. Nejednou se mi stalo, že škodolibý anděl prudce otevřel dveře od mého pokoje, takže se křehká věž sesypala. Nebyly to však jen sirky. Měl jsem za úkol postavit domeček z karet, čistit podlahu zubním kartáčkem (naštěstí ne svým!) nebo kreslit přesně dané obrazce. Někdy jsem musel jen sedět na střeše a přemýšlet. Dovnitř jsem mohl jedině tehdy, když mě něco smysluplného napadlo. V takových chvílích jsem tam proseděl klidně celou noc. Že byl mráz a mně drkotaly zuby, ho ani v nejmenším nezajímalo.
    Čím víc jsem trénoval, tím víc se moje soustředění zlepšovalo. Liam mi tvrdil, že to mám prostě v sobě, jen stačilo víc cvičit. Z jeho hlasu však bylo znát, jak je na mě pyšný!
    Nebylo to však jen létání. Začal jsem víc posilovat. Přestože jsem měl po tréninku, šel jsem si večer ještě zaběhat nebo si dát pár kliků. Všiml jsem si, že mi narostly o trochu větší svaly. Na Liamových hodinách už jsem nepadal únavou, ale patřil jsem mezi ty nejlepší.
    O něco horší to však bylo s magií. Jelikož jsem teď víc cvičil a procvičoval létání, na nějaké čáry máry nezbýval čas. Nezvládal jsem ani ta nejjednodušší cvičení, takže Zaira zuřila. Kromě toho jsem se musel učit fůru dalších věcí, jako byly například základy démonologie. Probírali jsme i jiné tvory, ale jelikož jsou démoni nejčastější nepřátelé lidí, je jim věnováno nejvíce času.
Občas jsem zkrátka litoval, že den má jenom 24 hodin.
    Poslední den v prosinci se však konala velká sláva a všechny andělské záležitosti byly odsunuty na další den. Ne, neslavil se Silvestr, stejně jako v prosinci se neslavily Vánoce (anděly prostě takové pitomosti nezajímají). Důvodem velké oslavy byly Lucovy narozeniny, konkrétně ten den slavil 1500 let! Neuvěřitelný věk! Věděl jsem, že andělé nestárnou, ale tohle bylo moc i na mě. Možná za pár století změním názor.
    Jídelna byla totálně narvaná! Prodíral jsem se v tom moři lidí (vlastně andělů) v černém obleku, který jsem si byl donucen na sebe vzít. Liam tvrdil, že je to slušnost, ale já jsem si připadal jako pitomec. Pořád jsem sebou šil a tahal se za kravatu, dokud mě můj učitel neokřikl.
    Než jsme šli na oslavu, dost jsem přemýšlel, co bych měl Lucovi dát za dárek. Byl jsem fakt v koncích, proto jsem požádal o radu Liama. K mé velké úlevě řekl, že se dárky nedávají. Lucovi prý bude stačit, když přijdu, protože právě tak mu projevím úctu.
    "Rád tě vidím, Same. Jsem potěšen, že nepovažuješ za zbytečnou ztrátu času jít na oslavu schvácenému nemohoucímu starci," přivítal nás Luca s úsměvem.
"Vy byste to dokázal rozjet jako třicátník," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihl promyslet, co vlastně chci říct.
"Same!" okřikl mě Liam, který stál vedle mě.
"Jen ho nech, nemyslel to špatně," uchechtl se Luca.
Liam pak nejspíš ještě pár minut uvažoval, jestli mi má nebo nemá veřejně vynadat, ale naštěstí to nechal plavat.
    Oslava byla zvláštní. Začalo se příběhy, které vyprávěl sám Luca. Byly to historky z jeho života. U některých jsem jenom nechápavě vrtěl hlavou. Věřili byste, že se kamarádil se samotným Shakespearem? Pomohl mu napsat známé dílo Zkrocení zlé ženy. A dokonce hrál v jeho divadle!
Taky se účastnil války růží, kde sehrál důležitou roli v bitvě u Towtonu. Stačilo pár andělských triků a Yorkové vyhráli. Lidské války prý vždycky ignoroval, jako anděl však musel chránit svou osobu, takže neměl na vybranou.
    Další příběhy nevyprávěl Luca, nýbrž Liam. Starý anděl nejspíš nechtěl, aby to vypadalo příliš vychloubačně. Liam si však roli vypravěče náramně užíval. Naparoval se jako páv - no vážně, měl jsem co dělat, abych nepuknul smíchy.
    "Luca pro nás udělal opravdu hodně," začal Liam klidným hlasem. "Nikdy jsme neměli žádnou základnu ani vůdce. Jednoho dne se v jeho hlavě zrodil nápad. Jako celek bychom mohli lépe bojovat proti našim přirozeným nepřátelům, ne? Začal šířit tuto myšlenku, přesvědčil mnohé z nás, a tak se stalo, že nám dnes slouží toto sídlo. Zde se můžeme rozvíjet, hledat nové schopnosti a procvičovat ty dosavadní. My jsme si ho zvolili, aby nás vedl správným směrem. Díky němu jsme se dozvěděli o nových tvorech, kteří se snaží ublížit osobám, které chráníme. Na zdraví Lucovi, který je naším pravým vůdcem!"
Následně začali všichni připíjet staroušovi na zdraví, včetně mě.
    "Liam trochu přehání," zašeptal mi Luca do ucha. "Nesmíš věřit všemu, co vypustí z té nevymáchané pusy," řekl s úsměvem.
"To on dělá rád," souhlasil jsem s úšklebkem. Následně mě někdo praštil do zátylku. "A taky rád trestá," dodal jsem kousavě.
    Nikdy bych nevěřil, že se andělé dokážou takhle odvázat. Musím uznat, že trsali docela dobře, i když jejich choreografie měla spoustu nedostatků. Tančili příliš trhavě, hlavě teda Liam. Vypadal jako někdo, koho právě zastihl epileptický záchvat. Při pohledu na něj jsem párkrát dostal záchvat smíchu a musel jsem se jít uklidnit na chodbu.
    Celá tahle párty byla vlastně docela fajn. Konečně jsem cítil, že někam patřím. Pak jsem však udělal hloupou chybu jako vždycky. Kdybych býval nešel do jeho pokoje a nezůstal tam schovaný, nemusel jsem se dozvědět tu strašlivou pravdu. Pravdu, která mi podkopla nohy, vrazila nůž do zad a možná… možná se mě chystala i zabít!

Kapitola 29. / 31.