AK: Kapitola 29. (Magie)

 

    Vždycky jsem si myslel, že jsem v docela dobré kondici. Jak hluboce jsem se mýlil! Uběhnout sto metrů po rovince mi nevadilo. Vcelku jsem zvládal i kliky či sedly lehy. Liamův výcvik se však zcela vymykal normálu. Spíš by se dal přirovnat k armádnímu cvičení. Měl jsem sto chutí mu vmést do tváře nějakou hnusnou urážku. Nechtěl jsem však vypadat jako ufňukánek hned při prvním cvičení, tak jsem radši mlčel a trpce snášel povely toho zpropadeného anděla.
    "Cvičíš, nebo se jen flákáš?!" obul se do mě, když jsme dělali klasické "k zemi a vztyk".
Bylo to od něho pěkně nefér, jelikož jsem zdaleka nebyl nejhorší. Manon, ta protivná zrzka, už měla dost po pár minutách. Ostatní na tom nebyli o moc líp. Snažil jsem se, pot se ze mě jen lil, avšak z nějakého důvodu to Liamovi nestačilo.
    "Nejsem na tom přece tak strašně!" ohradil jsem se a vztekle ho probodl očima.
"To ano, ale nejsi na tom ani extra dobře. Takhle se chceš utkat s démony? Než bys stačil mrknout, bylo by po tobě," řekl posměšně. Už už jsem mu chtěl říct, co si o něm doopravdy myslím, ale pak jsem drzou poznámku spolkl. Pokračoval jsem ve cvičení a okázale ignoroval jeho pohled. Trenérská svině!
    Cvičení trvalo ještě další dvě hodiny. Museli jsme běhat. Liam navíc vybíral takové trasy, u kterých měl jistotu, že nenarazíme na žádnou rovinku!
    V době oběda nás konečně propustil. Byl jsem unavený, zpocený a zablácený. Navíc se už pomalu schylovalo k zimě a celkem přituhlo. Mráz se do nás nelítostně zahryzl.
    Rozhodl jsem se, že si před jídlem dám menší sprchu. Teplá voda byla přímo božská! Spokojeně jsem ze sebe smýval bláto a usmíval se jako blbeček. Konečně jsem se zase cítil jako člověk.
    Na oběd mi zbylo málo času, ale vařit jsem stejně neuměl, takže jsem to vyřešil klasicky chlebem se šunkou. Byl bych si dal i šálek horké kávy, ale přišla si pro nás nějaká žena.
Byla děsně mrňavá, připomínala mi takové ty malé človíčky z Pána prstenů, hobiti se myslím jmenují.
    "Vážení, pustíme se do práce! Na úvod bych se vám chtěla představit. Jsem Zaira Greenová a jsem tu proto, abych vám přiblížila tu nádhernou vědu, totiž magii. Teď se odebereme do místnosti, která byla zbudována čistě pro naše potřeby. Následujte mne, prosím!" řekla velitelským hlasem.
Na to, jak byla malá, byla neskutečně uřvaná.
    Učebna byla velká kulatá místnost bez oken. Nebyly tu žádné stoly ani židle, nýbrž měkké podložky. Celý prostor byl mizerně osvětlený. Chabé světlo vydávaly jenom vonné svíčky, které byly rozmístěny kolem kruhových stěn. Upřímně, připadal jsem si spíš jak na nějakém meditačním cvičení. A když nás Zaira pobídla, abychom si sedli na ty měkké podložky, vůbec se mi nechtělo.
    "Legendy jsou různé," začala Zaira svůj výklad. "Všichni nejspíš znají hlavně tu o Williamovi. Anděl, který v sobě objevil nevídané schopnosti. Schopnosti, které mu zachránily život. S tak velkou silou však neuměl zacházet, což nakonec znamenalo jeho zkázu," řekla a odmlčela se.
Matně jsem si vzpomínal, jak mi to Liam vypravoval. Tenkrát jsem však nedával příliš velký pozor.
"Jsou však i jiné teorie. Některé vypravují, že Bůh dal andělům darem tyto schopnosti, aby mohli lépe chránit svůj lid. Další legendy se zmiňují o čarodějnici, kterou lidé upálili. Na hranici pak proklela ty, kteří jí ublížili. Udělala z nich anděly, dala jim sílu a schopnosti, ale museli chránit nevinné. Pokud tak neučinili, zčernala jim křídla a oni byli navždy ztracení. Ať to bylo tak či onak, andělé zkrátka používají magii. A teď vás musím předem varovat! Základy magie se mohou naučit všichni. Avšak na opravdu mocná kouzla musíte mít nadání. Je jen hrstka vyvolených. Já se vám budu snažit pomoci."
    Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych zjistil, do které skupiny patřím. Zaira se nám pokusila vysvětlit úplné základy. Museli jsme se naučit, jak vlastně magii vyvolat. Bylo zatraceně těžké nad tím uvažovat, natož něco takového provádět!
    Dejme tomu, že bych chtěl vytvořit takovou tu světelnou kouli, kterou na mě použil Bill a Luca. Nestačí jen myslet na to, co chci udělat. Musel jsem se řídit pravidlem tří P: představa, použití a poloha. Nejdřív jsem si musel představit magické kouzlo po vizuální stránce, což byla vlastně ta zářivá koule. Jenže jsem se musel zabývat taky tím, jaký účinek ta koule bude mít - názorný příklad je třeba Luca, který mě a Liama znehybnil. Třetí věc byla asi nejtěžší. Musel jsem se zabývat polohou rukou. K vytvoření zářivého svíticího objektu jsem musel dát dlaně od sebe, jako bych chtěl od sebe někoho odstrčit. Na magii, která dokázala otevřít zámek (stejně jako Liam, když jsme sem přišli), jsem musel nechat ruce hřbetem nahoru. Bylo několik dalších výjimek, které jsem stihl hned zapomenout.
    Něco mi říkalo, že mi teď nastanou krušné časy. Vždyť jsem měl problém i s představou křídel a následným letem. Může být snad něco horšího? Brzy se však ukázalo, že opravdu může!

Kapitola 28. / 30.