AK: Kapitola 39. (Andělské zkoušky - část 2.)
Seděla jsem přikrčená v rohu svého pokoje a třásla se
strachy. Měla jsem sen. Příšerný sen. Vlastně ani nebyl celistvý, jaké normálně
mívám. Příšerná na něm byla ta zmatenost. Křik. Krev. Rudé oči
Nejhorší na tom všem bylo, že mi to připadalo reálné.
Všechna ta změť obrazů v hlavě… jako by to byly mé vlastní vzpomínky. Navíc
jsem věděla, že v těch obrazech bylo něco důležitého. Něco, na co jsem si
nemohla vzpomenout. Něco klíčového…
Potlačila jsem vzlyk a pomalu vstala. Musím se sebrat.
Byl to jen hloupý sen. Přistoupila jsem k zrcadlu, abych se trochu upravila,
ale ohromeně jsem zůstala zírat na svůj odraz. Na krku jsem měla fialové
podlitiny, které tam včera určitě nebyly. Vypadalo to, jako by mě někdo škrtil.
Jasně jsem viděla otisky prstů na mé kůži.
"Jmenuji se Jane Grankristnová," řekla jsem
sípavým hlasem, který ke mně vůbec neseděl. Zoufale jsem se podívala sama sobě
do očí. Co se tu ksakru děje? Ta cizinka v zrcadle však mlčela…
***
Liam
Můj instinkt mi říkal, že Jane Grankristnová je pro
Sama něco víc, než jen pouhá kamarádka. Možná jsem se mýlil, ale až příliš mi
připomínal mě samotného. Samozřejmě jsem se na něho kvůli tomu nezlobil. Jak
bych taky mohl, když jen opakuje moje chyby? Přesto jsem doufal, že se toho
dokáže vyvarovat. Že potlačí své city a nesejde z andělské cesty. V opačném
případě by jeho andělské zkoušky skončily. A možná… možná by skončil i jeho
andělský život.
***
Sam
"Ty ses zbláznila!" vykřikl jsem. "To
nemyslíš vážně. Jsi šílená. Úplný cvok. Jsi -"
"Tak dost!" vyštěkla ta podivná Jane.
"Chceš slyšet tu hádanku, nebo ne?"
"Co se stane, když odmítnu?"
Teatrálně se zasmála. "Nic moc zvláštního. Akorát
se postarám, abys zažil věčné utrpení."
"Na utrpení jsem zvyklý. To bude hračka,"
řekl jsem s úšklebkem. Pak mě však nějaká neviditelná síla přiměla přistoupit
ke stolu, kde byla připoutaná Jane. Proti své vůli jsem vzal do ruky malý, ale
na pohled ostrý pitevní nůž. Pak jsem odhrnul Janino triko a odhalil tak její
ploché břicho.
"DOST!" vykřikl jsem. Mrcha Jane se usmála a
neviditelná síla povolila. Pořád jsem však držel nožík, jako by ke mně
přirostl.
"Už mě budeš brát vážně, Same Smithi?"
Neochotně jsem přikývl. "A když tu tvoji hádanku
neuhodnu?"
"Jak už jsem řekla, zažiješ věčné utrpení. Když
neuhodneš, tvá osoba zemře tvýma rukama. Ale abys neřekl, že jsem zlá, máš
celkem tři pokusy," řekla s úsměvem.
"Tak dělej, ať to mám z krku."
Mrcha Jane s vážnou tváří přikývla a začala.
"Sever je západ a
západ je sever,
svět plný přátel máš,
kde šalvěj je plevel.
Vyber si břeh, sic
nevrátíš se zpět,
políbíš tu zkázu, či
vyčaruješ květ?"
Absolutně jsem netušil, co tím sakra myslela. Nikdy
jsem nebyl žádný velký mudrc, ale tohle bylo moc i na mě. Byl jsem v koncích.
Zkoušky pro mě skončily. Už už jsem se chystal to vzdát, ale pak mi došlo, že
mám vlastně tři pokusy. Musel jsem pokračovat. Neměl jsem zkrátka na vybranou…
"No? Tak jaká je odpověď?" ozvala se mrcha
Jane.
"Můžeš mi to prosím zopakovat ještě jednou?"
Usmála se a znovu mi převyprávěla celou hádanku.
"Sever je západ a západ je sever?" řekl jsem
si pro sebe. "To nedává žádný smysl. Jsou to snad protiklady, které -
"
"Špatně!" ozvala se mrcha Jane a škodolibě
se zachechtala.
"To přece nebyla odpověď! To jsem si říkal jen tak
pro sebe!" zařval jsem na ni, ale ona jen se smíchem vrtěla hlavou.
"To vykládej někomu, koho to zajímá," řekla
a poslala mi vzdušný polibek. Pak se mě znovu zmocnila neviditelná síla, která
mě přinutila přistoupit ke stolu s připoutanou Jane.
"Zbývají ti ještě dva pokusy," upozornila mě
odporně přesládlým hlasem, ze kterého se mi chtělo akorát tak zvracet.
"Fajn, tak počkej chvíli," zavrčel jsem.
Svět plný přátel máš, kde šalvěj je
plevel. To znělo jako další protiklad. Měl jsem
pocit, že šalvěj je nějaká léčivá bylina, ale jistý jsem si nebyl. Pokud by to
tak bylo, proč by byla plevel? V tom případě by to znamenalo, že ve světě
přátel jsou i nepřátelé. Přátelé a nepřátelé. Ale co měl ksakru znamenat ten
břeh? Možná…
"Odpověď je správná strana," řekl jsem
sebejistě. Bylo to naprosto logické.
Mrcha Jane se zachechtala šíleným smíchem.
"Špatně. Zbývá ti poslední pokus!"
"Špatně?!" vykřikl jsem zděšeně. "Ale…
jak to?"
"To se ptej někoho, koho to zajímá,"
zopakovala a radostně tleskla rukama. Nevím, jestli to bylo jen pro efekt, ale
každopádně se mě opět zmocnila neviditelná síla. Pitevní nůž se skoro dotýkal
Janina břicha. Ruka se mi třásla, jak jsem se snažil odporovat. Věděl jsem, že
pokud to nezvládnu, je konec.
Vyber si břeh, sic nevrátíš se zpět,
políbíš tu zkázu, či vyčaruješ květ?
Poslední část hádanky mi připadala nejobtížnější. Pořád jsem byl přesvědčený o
tom, že se jedná o správnou stranu. Ale možná… možná jsem měl být o něco
konkrétnější.
"Tak co? Jaká je odpověď?"
"Chvilku vydrž," zavrčel jsem. Jestliže jsem
si měl vybrat správnou stranu, tak musely existovat dvě základní - dobrá a
špatná. Ale proč bych měl líbat zkázu? V hlavě se mi zjevila absurdní
představa, jak na mě Owen špulí pusu. Znechuceně jsem se otřásl. A pak mi to
došlo.
"Je to dobro a zlo!" vykřikl jsem
vítězoslavně.
Mrcha Jane vztekle zařvala a nedobrovolně tleskla.
Stůl s Jane zmizel, stejně tak i pitevní nástroje. Teda kromě nožíku, který
jsem stále držel v ruce, ale tentokrát dobrovolně.
"Tak to vypadá, že jsi mě nakonec porazil,"
řekla suše.
"Vypadá to tak," souhlasil jsem s úsměvem.
Stále jsem žasl nad tím, že jsem hádanku uhodl.
"Víš, mám pro tebe jednu nabídku," začala,
ale já jsem okamžitě vrtěl hlavou. "Nemám zájem," řekl jsem
nekompromisně.
"Vím, že po ní toužíš. A můžeš ji mít. Můžete být
spolu šťastní, stačí jen říct."
"O kom to sakra mluvíš?" řekl jsem
podezřívavě.
"No přece o Jane! O tvé milé kamarádce,"
odpověděla s úsměvem.
"Vážně si myslíš, že bych chtěl mít něco s
takovou stvůrou, jako jsi ty?"
"Ale já nemyslím sebe. Myslím opravdovou Jane. Tu
roztomilou chudinku, která tady ležela na stole."
Zamračil jsem se. "Nevěřím ti." Ona se jen
usmála a tleskla. Místo ní se tu objevila Jane. Ne ta mrcha, ale moje Jane. Na
sobě měla odrbané kraťase, khaki tričko a černé tenisky. Vlasy se jí neposlušně
kroutily a sahaly jí až do pasu. Usmála se na mě a tentokrát to nebyl žádný
zákeřný úsměv. Tento byl jen a jen její.
"Same?" oslovila mě. "Tolik jsi mi
chyběl!"
Už už jsem se chystal, že ji obejmu. Byla tady. Živá a
zdravá. A hlavně - se mnou. Mohli jsme se tu navždy schovat před těmi
zpropadenými anděly. Porušovat všechna pravidla. Mohl jsem říct, že…
Ne. Tohle nebyla realita. Byly to mé andělské zkoušky.
Jsem Sam Smith, anděl, který má za úkol chránit svou osobu, ale nic víc. Nikdy spolu
nemůžeme nic mít. Nikdy!
"Same?" oslovila mě Jane. Vypadala tak
krásně. A tak zranitelně…
Přišel jsem k ní a objal ji. A pak jsem udělal tu
nejhorší věc v životě. Vrazil jsem jí nůž do zad.
Odtáhla se ode mě a vypadala ohromeně. "Ale…
jak?" zeptala se vyděšeným hlasem.
Usmál jsem se. "Zeptej se někoho, koho to
zajímá."
Komentáře
Okomentovat