AK: Kapitola 40. (Andělské zkoušky - část 3.)
Jane
Bude to dobré. Všechno bude dobré. Musí.
"Tak co si pustíme?" zeptal se Jeremy
vesele. "Zase Pána prstenů?" Vypadal, že má skvělou náladu. Nejspíš
proto, že jsem se začala konečně chovat normálně. Protože to já jsem navrhla,
abychom si udělali filmový večer. Jako správní sourozenci.
"Jasně, dej tam dvojku," souhlasila jsem a
nabrala si do pusy plnou hrst brambůrků. Bůh ví, že jsem to potřebovala.
"Ne, trojka je lepší!" oponoval mi Jake.
"Dvojka," řekla jsem nekompromisně.
"Ty tomu vůbec nerozumíš! Ta nejlepší bitva je v
Návratu krále."
"A ty jsi nejmladší, takže nemáš co
rozhodovat."
"Víte co?" utnul naši hádku Jeremy. "Já
myslím, že nejlepší bude jednička, co říkáte?"
Povzdechla jsem si. "Jednička by myslím
šla."
"Ujde," souhlasil Jake. "Ale stejně
bych radši - "
"Jsi nejmladší, takže nemáš co rozhodovat!"
řekli jsme s Jeremym unisono. Pak Jeremy rozcuchal mladšímu bráškovi vlasy, aby
věděl, že si děláme legraci.
"Abyste věděli, nenechám vám žádné gumové
medvídky!"
***
Sam
Poslední zkouška. Poslední část. Zvládnu
to. Musím.
Byl jsem zase doma. Ne s Liamem, ale doma ve svém
městě, které jsem miloval a zároveň nenáviděl. V bytě, kde jsem bydlel se svou
matkou, respektive s tetou. Tentokrát to ale bylo jiné. Byt vypadal jinak, než
jak jsem si ho pamatoval. Byl prosvětlený, uklizený a nic nebylo rozbité.
Seděli jsme s matkou u stolu. Její tvář vůbec nevypadala ztrhaně, ale zářila
štěstím. Sladce se na mě usmála a nabídla mi koláček. Vypadal chutně. Rybízové
jsem měl vždycky moc rád. Už už jsem se chtěl do něho zakousnout, ale něco mě
zarazilo. Koláček vypadal nějak jinak. Něco se v něm hýbalo. Něco…
Najednou se můj milovaný rybízový koláček proměnil v
plesnivou hroudu plnou svíjejících se červů. Polekaně jsem vykřikl a znechuceně
ho odhodil.
"Je něco v nepořádku?" zeptala se má matka.
Její úsměv byl sladký. Až příliš sladký. Najednou už mi nepřišel milý. Byl to
spíš odporný škleb. Vycenila špičaté zuby, které jí začínaly černat. Chtěl jsem
se zvednout, ale všiml jsem si, že jsem připoutaný k židli. Matka se na mě
znovu usmála. Když se jí začaly drolit zuby, vykřikl jsem…
***
Jane
Bude to jen další obyčejný den. Nádech.
Výdech.
Druhý den ráno jsem měla kocovinu ze všeho toho
nezdravého jídla. Ne že by mi bylo přímo špatně, ale vstala jsem s pocitem, že
mě někdo praštil palicí po hlavě. Odploužila jsem se do kuchyně a uvažovala, co
si dám k snídani. Měla jsem chuť na něco čerstvého a zdravého, takže jsem si
oloupala pomeranč.
"Jsem rád, že tě konečně vidím jíst," řekl
Jeremy, který chvilku po mně přišel do kuchyně a začal si rozespale vařit kávu.
"Nepřeháněj," zahuhňala jsem s plnou pusou.
"Myslím to vážně. Jen mi trochu dělá starosti, že
tě ještě pořád bolí v krku."
Mimoděk jsem sáhla na svůj šátek, který mi zakrýval
modřinu. "Myslím, že brzy už to bude v pohodě."
"To jsem rád, začínal jsem si dělat starosti. A
včera to bylo fajn. Chtělo by to víc takových večerů," řekl s vážnou
tváří.
Ušklíbla jsem se. "Jen příště musíme vybrat film,
který má jen jeden díl."
Jeremy se rozesmál. "Vy dva si vždycky najdete
důvod k pošťuchování. A když už jsme u Jakea, mohla bys mu prosím říct, ať jede
na fotbal autobusem? Dneska ho asi nestihnu odvézt."
"Zase další reportáž?" povzdechla jsem si.
Jeho minulá se totiž protáhla do tří dnů. Když zapálený novinář zjišťuje,
zjišťuje a zjišťuje, je těžké ho zastavit.
"Slibuju, že to nedopadne jako minule," řekl
trochu provinile. "A vydělávat se musí."
"Vždyť já vím. Nedělej si starosti, o Jakea se
postarám," řekla jsem a šla pustit Codyho na zahradu.
***
Sam
Zatracené nadpřirozeno. Zatracené
andělské zkoušky.
Myslojedi. Byli snad všude. Ten přihlouplý sen o mé
matce s drolícími se zuby a s červivým koláčkem byl jejich dílo. Ve skutečnosti
jsem pořád trčel na tom samém ostrově, jen všechny Jane zmizely.
Jeden myslojed se mi zakousl ostrými zoubky do paže.
Přiložil jsem na něho dlaň a představil si oheň. Myslojed bolestivě vykvikl a
pustil mě. Byly to hnusné potvory podobné mořským hvězdicím, až na to, že
ramena měli zakončená ostrým drápem. Uprostřed těla se nacházely drobné, ale
velmi ostré zuby. Byli to tvorové podobní démonům - také škodili lidem.
Vybírali si náhodné oběti a nic netušícím chudákům se zakousli do těla.
Vysílali lidem hrůzné představy a krmili se na jejich strachu. Pokud se
myslojed krmil příliš dlouho, většinou se dotyčný zbláznil. Pro obyčejné lidi
byli neviditelní, mohl je spatřit jen anděl nebo jiný nadpřirozený tvor.
Myslojedi vypadali jako pomalí tvorové, ale opak byl
pravdou. S neobyčejnou rychlostí se plazili ven z vody a snažili se na mě
zaútočit. Byly jich stovky! Jeden z nich mi začal lézt po botě a já ho odkopl
neznámo kam.
Oheň! Potřebuju oheň! Snažil jsem se uklidnit, protože tohle vyžadovalo
velké soustředění. Dal jsem dlaně od sebe a představil si žár, který prostupuje
mýma rukama.
Myslojedi sborově kvičeli, ale přesto se snažili
dostat přes neviditelnou hradbu, kterou jsem kolem sebe vytvořil. Věděl jsem,
že to dlouho nevydržím. Vypětím se mi třásly ruce a myslojedi, značně
rozčilení, se pomalu začali plazit ke mně.
Neměl jsem na vybranou. Nemohl jsem proti nim bojovat
věčně. Nemohl jsem je zničit. Na to moje schopnosti zdaleka nestačily. Přestože
jsem si připadal jako největší ubožák, vzlétl jsem. Byl jsem odhodlaný nechat
to všechno za sebou.
***
Jane
Proč být zodpovědná? Tohle přece velké
ségry dělají.
Přišla jsem ze školy s dobrým pocitem, že už je
konečně pátek. Navíc jsem dostala jedničku z chemických rovnic, kterých jsem se
upřímně děsila. A ještě k tomu to vypadalo, že se Katie a Will konečně
usmířili. Den zkrátka nemohl být lepší. Když jsem však došla do obýváku, skvělá
nálada mě rázem přešla. Na sedačce seděl Jake a vypadal jako hromádka neštěstí.
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se
úzkostlivým hlasem. Měla jsem strach, že je mu třeba špatně nebo něco takového.
"Nevíš, kdy se vrátí Jeremy? Měl tu už dávno být
a odvézt mě na fotbal. Dneska máme přece důležitý zápas!" řekl nešťastným
hlasem. Vypadalo to, že se už už rozbrečí.
A pak mi to došlo. Jake měl jet autobusem a já mu to
zapomněla vyřídit! V duchu jsem se kopala do zadku za svou nezodpovědnost. Jsem
příšerná ségra.
"Jakeu, moc mě to mrzí! Jeremy dneska pracuje a
já ti to zapomněla říct," snažila jsem se mu vysvětlit.
"Jane, jak jsi mohla? Co teď budu dělat? Ten
zápas je důležitý!" řekl Jake vyčítavě.
"Vezmi si taxíka," navrhla jsem nesměle.
"To bude trvat věčnost!"
"Možná… možná bych měla jeden nápad. Ale muselo
by to zůstat mezi námi, slibuješ?"
"Tak sem s ním!"
"Možná bych si mohla půjčit Jeremyho auto.
Řidičák mám, i když bych neměla jezdit bez jeho svolení. Vlastně bych neměla
jezdit bez jeho přítomnosti. Ale… kdyby to zůstalo mezi námi…"
"Budu mlčet jako hrob!" vykřikl Jake
nadšeně. Evidentně se mu můj nápad líbil.
"Tak dobře. Ale Jeremymu ani muk, jinak ze mě
nadělá sekanou!"
Kdybych však věděla, k jaké tragédii to povede, nikdy
bych do toho auta nesedla…
***
Sam
Anděl, který neumí létat, je k ničemu.
Bylo úžasné zase vzlétnout. Díky Liamově pomoci to pro
mě bylo stejně přirozené jako dýchání. Stalo se mou součástí. Přestal jsem si
dělat starosti s tím, jestli jsem neměl radši zůstat na ostrově a bojovat proti
myslojedům. Nechal jsem to osudu.
Nevím, jak dlouho jsem letěl. Možná půl hodiny, ale
spíš jsem to odhadoval na hodinu, protože jsem začínal být unavený. Ale
nepřipouštěl jsem si to, jinak by to dopadlo špatně. Pode mnou byla stále voda.
Nejspíš to nebylo jezero, jak jsem si původně myslel, ale moře. Nebo obojí?
Tady bylo všechno možné.
Když jsem po další čtvrthodině uviděl pevninu, spadl
mi kámen ze srdce. Moje zkoušky pokračují přesně tak, jak mají. Dokončím to. Ať
už se mi do cesty postaví cokoliv.
Pak jsem však ucítil prudkou bolest ve své hrudi.
Někdo mi drtil srdce. Možná ho někdo vyrval. Bolest. Taková bolest. Nebyla však
moje. Padal jsem…
Komentáře
Okomentovat