AK: Kapitola 4. ("Milé" přivítání)

 

    Kdesi hluboko v mé mysli mi bylo jasné, že mám vstávat. Dokazovala to známá melodie ze Star Wars, která se linula z mého mobilu. Začal jsem po něm šmátrat a otráveně jsem svůj budík vypnul. Pět minut ještě nikoho nezabilo, vždyť už přece vstávám…
    Prudce jsem vstal s neblahou předtuchou. Rychle jsem popadl mobil, který mi ukázal tu děsivou pravdu - zaspal jsem!
S rychlostí blesku jsem na sebe natáhl oblečení, hodil do tašky snickersku, pití a vyrazil do té mučírny, totiž do školy.
    Škola nebyla daleko, ale přesto jsem přišel pozdě. Hlavu jsem si z toho samozřejmě nedělal. V bývalé škole jsem to flákal, jak jen se dalo. Jako první bych měl stejně navštívit ředitelnu, jak bylo řečeno Liamovi, když mě zapisoval.
    Škola byla velká a moderní. Před ní se na parkovišti blýskala rychlá auta. Porsche tu nebylo vůbec neobvyklé.
Chvíli mi trvalo, než jsem ředitelnu našel. Nakonec jsem přece jen objevil dveře, na kterých bylo velkými tiskacími písmeny napsáno ŘEDITEL.
Abych pravdu řekl, moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlal a hlasitě zaklepal.
Otevřel mi malý tělnatý mužík s výrazně rostoucí pleší a hranatými brýlemi.
"Jdete pozdě, pane Smithi," řekl a zřejmě čekal na omluvu. Když viděl, že je mi to fuk, pokračoval.
"Nejdřív vyřídíme ty běžné záležitosti. Už vás někdo provázel po škole?"
"Ne," odpověděl jsem.
"Hmm, to je zlé," bručel si sám pro sebe. "To se nejspíš budete muset obejít bez průvodce. Ano, ano. Já čas opravdu nemám. Opravdu nemám." Všiml jsem si, že říďa má ve zvyku opakovat slova.
"A jak jako budu hledat učebny?" zeptal jsem se, jelikož jsem první den nechtěl vypadat jako trouba, co neví kudy kam.
"Dám vám jednoduše plánek. Teď k další věci. Budete chodit na školní obědy?"
Zamyslel jsem se. Bude mi Liam ochotný platit jídlo? Nakonec jsem řekl, že ano. Když už mě dotáhl až sem, tak ať si to taky vyžere.
"Dobrá. Tady máte rozvrh hodin. Kdybyste měl nějaký problém, tak můžete přijít za mnou nebo k některému z vyučujících. Jak se tak dívám, první hodinu jste zmeškal. To není dobrý začátek, opravdu není. Teď budete mít hodinu dějepisu, tak si radši pospěšte. V rozvrhu máte číslo učebny."
"Díky," řekl jsem a vzal si od něj plánek. Tělnatý muž si povzdechl, nejspíš už smířený s tím, že do školy byl přijat další nezodpovědný a věčně se poflakující student.
Nakonec jsem řekl něco ve smyslu "na shledanou" a odešel jsem z ředitelovy kanceláře.
    Rozhodl jsem se, že těch posledních deset minut počkám a půjdu až na druhou hodinu. No uznejte sami, na těch pár minut by to stejně nemělo smysl. Chvilkový volný čas jsem alespoň využil k tomu, abych našel učebnu dějepisu.
Naštěstí v ní nikdo nebyl, takže jsem vešel dovnitř a sedl si až úplně dozadu. Když zazvonilo na přestávku, velmi brzy se začali objevovat mí noví spolužáci. Většina z nich vypadala normálně, ale zřejmě se mnou nikdo nechtěl mít nic společného. Všichni po mně akorát tak koukali, s nějakým pozdravem se ani neobtěžovali. Mezi nimi bylo i několik drsňáků, kteří vypadali, že by mi mohli pořádně zavařit život. A taky že se tak stalo. Zrovna, když jsem si vybaloval věci do dějáku, jsem si všiml, že u mé lavice stojí jeden kluk. Byl to takový ten typický machr s nagelovanými blond vlasy. Byl hodně vysoký a vypadalo to, že nejspíš tráví každý den několik hodin v posilovně. Já sice byl taky dost vysoký a svaly mi rozhodně nechyběly, ale proti tomu opičákovi jsem neměl sebemenší šanci.
    Rozhodl jsem se, že zjistím, co chce. Jeho zlomyslný úsměv však nevěstil nic dobrého.
"Čau. Ty jsi ten novej, co?" zeptal se ostře. Normálně bych si myslel, že mě přišel přivítat v nové třídě, ale vůbec jsem z něho neměl dobrý pocit.
"Jo, to jsem já. Moje jméno je Sam a přišel jsem…"
"Mě je úplně u prdele, kdo jsi. Ty mě asi ještě neznáš, co? V téhle třídě určuju pravidla já, takže si pěkně sbal svý učeníčko a vypadni! A tady sedím já. Jenom já! Rozuměls?" zeptal se a naklonil se nade mě, jako by čekal odpověď. Neměl jsem chuť se s ním hádat, ale nesnáším lidi, kteří se chovají, jako kdyby jim patřil celý svět. Samozřejmě nejsem žádný andílek, ale…
"Rozuměls?!" zeptal se ještě jednou a přidal na důrazu.
"A víš co? Já na tebe seru! Sedl jsem si sem první. Kdo dřív přijde, ten dřív mele," zanotoval jsem provokativně.
Kdybych mu dal pěstí, vyšlo by to na stejno. Tvář se mu zkřivila vztekem a jeho obličej se začínal zbarvovat do fialova.
"Cos to sakra říkal?!"
"Že na tebe seru!" řekl jsem vesele. No jo, odvaha mi rozhodně nechyběla. Samozřejmě že jsem se musel hned první den dostat do problému. Na tváři mi přistála jeho pěst a já spadl ze židle. Něco takového jsem očekával, ale přesto mě to dokonale překvapilo. Pak ten kluk vzal mé věci a švihl jimi po mně. S vítězným úsměvem si sedl na židli a čekal na reakci ostatních. Pár lidí se zasmálo, ale většina jen přihlížela nebo to ignorovala. 
    Jedna holka už to nevydržela a šla mi pomoct na nohy. Byla malá a na první pohled upoutala divoce kudrnatými černými vlasy až po pás a pronikavě hnědýma očima.
"Jsi v pohodě?" zeptala se a začala zvedat mé věci ze země. Kluk - machr - se rozesmál.
"Á, samozřejmě. Jane se musí do všeho míchat. Seznamte se, milý Same. Toto je Jane alias Divnoholka. Jane, toto je Sam Poseroutka."
Měl jsem sto chutí mu rozbít hubu, ale ta malá holka mě zadržela pohledem. Jo, divné, ale bylo to tak. A na Owena (později jsem se dozvěděl, jak se ten kretén jmenuje) ukázala jen prostředníček s cvikem, jako by to dělala každý den.
"Jestli chceš, můžeš si sednout vedle mě. Moje lavice je třetí uprostřed," navrhla a prohrábla si své kudrliny tak, že vypadaly ještě neupraveněji. Samozřejmě jsem měl po správnosti po té nabídce skočit, ale já si musel hrát na pana Důležitého.
"Víš, já si radši sednu do první lavice k oknu," řekl jsem nafoukaně.
Dívka pokrčila lhostejně rameny a šla si sednout na své místo. Pak vytáhla něco jako mini přehrávač nebo mp4 a pustila nahlas metalovou hudbu. Okamžitě jsem pochopil, proč ji ten kluk, Owen, označil za "divnoholku". Začala hlasitě zpívat společně se zpěváky, pohazovala vlasy jako na rockovém koncertě a začala trhat papír na malinké kousky (nejdřív jsem netušil proč, ale v hodině se mi to objasnilo. Začala papírky rozfoukávat po třídě, takže ji učitelka poslala pro smeták s lopatkou a pak nakázala, ať to řádně uklidí. Tím se zabavila během vyučování.). Někteří ji okřikli, ať se trochu ztiší, ale většina vypadala, že je na něco podobného zvyklá. Musel jsem přiznat, že hlas měla skvělý, ale to chování…
    Celý den jsem pak strávil o samotě. Po tom ranním incidentu jsem nehodlal riskovat další monokl nebo výsměch. Byl jsem ale se svým osudem vcelku smířený. Bylo mi jasné, že jsem jiný. Učitelé mě zatím neprokoukli, ale spolužáci hned odhadli, že mezi ně nepatřím. Měl jsem zkrátka svoji temnou minulost a tajemství, které mi navždy změnilo život. Přemýšlel jsem, jestli to nemělo dopadnout jinak. Třeba mě Liam neměl zachraňovat. Možná jsem měl normálně skočit smířený se vším, co k tomu patří. A pak… pak zemřít.

Kapitola 3. / 5.