AK: Kapitola 3. (Škola volá)
"Proč musím bydlet zrovna u vás?" zeptal
jsem se otráveně. Jeli jsme už skoro celou hodinu. Celou tu dobu jsem se snažil
zvrátit Liamovo rozhodnutí. Nemělo to však smysl. Stejně tak jsem se mohl
snažit přesvědčit kliku u dveří.
"Proč? To si ze mě děláš srandu? Můžeš si za to
sám," odvětil Liam škodolibě. Vypadal, že se velmi dobře baví (na rozdíl
ode mě). Sliby ani prosby nepomáhaly. Každý můj chabý pokud rázně odmítl a
ještě se mi vysmíval ("To tak, já tě nechám na pokoji a za pár dní půjdeš
před andělský soud…").
Navíc mi ještě neodpustil ten telefonát. Nakonec
stejně o nic nešlo, byl to jen planý poplach. Snažil jsem se z něj vytáhnout,
kdo je Anna. Prý jsou jen dobří přátelé (já si však stejně myslím, že spolu
něco mají). Liam řekl, že je to nesmysl, jelikož anděl nemůže říct své osobě
(tak nazýváme člověka, kterého chráníme), že je jeho anděl strážný. Ale kdo ví,
co je na tom pravdy.
Stačila mi jedna cesta k autu, abych pobral všechen
svůj majetek. V brašně jsem měl nějaké náhradní oblečení a mobil, který jsem
dostal od Liama jako dárek. Bylo mi však jasné, že mě chce mít neustále pod
kontrolou. Zeptal jsem se ho, proč nemůžeme zůstat v tom velkém domě.
"Tohle není můj domov," řekl a z jeho hlasu
bylo poznat, že už nehodlá odpovídat na další, podle něj zbytečné, otázky. Nic
víc jsem z něho nedostal. Cesta utíkala rychle. Měl jsem tušení, že mě čeká
úplně nový život. Bylo mi trochu líto, že jsem se nestihl rozloučit s tím
starým. Mé město mi bude chybět. Dokonce i ten zatracený most, ze kterého jsem
skočil. Pochmurné myšlenky jsem zahnal, až když auto konečně zastavilo. Než
jsme vyšli ven, zabavil mi ještě krabičku cigaret s tím, že andělé v žádném
případě neholdují cigaretám, alkoholu, vymetání večírků a jiným neřestem. Jsem
sice anděl, ale věděl jsem, že s Liamem to bude doslova peklo na zemi. Kdyby
nešlo o mě, byla by to sranda.
Docela jsem se divil, že Liamův dům není v centru
města. Byla to klidná čtvrť. Žádné mrakodrapy, žádné obchody, jen obyčejné domy
postavené vedle sebe v pravidelných řadách. Viděl jsem děti, jak si hrají před
svými domy na zahradě a jezdí na kole.
"To si snad děláte prdel," řekl jsem se a
nevěřícně zíral. Tohle byl prostě zapadákov. Ve svém někdejším domově jsme
bydleli v hlučné čtvrti, kde kousek od nás projížděl každou půlhodinu vlak. Hluk,
nepořádek a divní lidi… to prostě patřilo k mému životu.
"Pozor na pusu, chlapče. Tohle je můj dům," řekl a ukázal na
menší dvoupatrový domek s bílou fasádou. Zahrada byla malinká, stejně jako u
všech ostatních domů.
"Tak to je fakt paráda," prohlásil jsem
uštěpačně.
Uvnitř to nebylo o moc lepší. Vše dokazovalo, že
obyvatel tohoto domu je velký perfekcionista. Dal bych ruku do ohně za to, že v
domě nebude jediné smítko prachu. Dokonce i magnety na lednici byly úhledně
uspořádané. Vlezl jsem do pasti.
"Tvůj pokoj je nahoře hned vedle koupelny.
Nemůžeš ho minout," řekl anděl o něco vlídněji. "Najdeš tam všechny
potřebné věci, nemělo by ti nic chybět."
Pokoj nebyl tak strašný. Ukázalo se, že Liam má přece
jenom nějaký vkus. Nejvíc místa zabírala jednoduchá, ale celkem pohodlná
postel. Kromě toho tam byla taky skříň, hifi věž (což mě dost potěšilo) a
prostorný psací stůl s počítačem. Brašny na židli jsem si nejdřív vůbec
nevšiml. K mé smůle jsem ji nakonec objevil a okamžitě mi bylo jasné, že to
nebude obyčejná brašna. Byla velká. Vlastně to nebylo to správné označení.
Připadala mi přímo monstrózní. Signalizovala jediné - UČENÍ! Bál jsem se ji
otevřít, jenže mi to nedalo. Opatrně jsem tašku otvíral, jako by tam byla
bomba, která už už vybuchne. Moje nejhorší obavy se naplnily. V tašce byly
učebnice, sešity, pravítka, propisky, tužky, vědecká kalkulačka a spoustu
dalších blbostí, které používají snad jen ti největší šprti. To byl ten trest!
Škola. Čekal bych cokoliv, jen tohle ne. Můj život byl i tak komplikovaný. Musí
mi ho komplikovat ještě pravidelné vstávání, zvonění, učitelé a hrozivé
předměty?
Komentáře
Okomentovat