AK: Kapitola 8. (Volba)

 

    "Páni, to je úžasné!" vykřikla Jane, když jsem jí oznámil, co mi Roy nabídl. Byl pátek a zrovna jsme s Jane měli volnou hodinu, tak jsme si vyrazili na špacír.
"Víš, nakonec jsem to odmítnul," řekl jsem a v duchu si přehrával ten ubohý rozhovor mezi mnou a Liamem. Přece jenom jsem ho poslechl, i když se značným přemáháním.
"Tomu nerozumím," řekla a začala pozorně zkoumat moji tvář, jak to měla ve zvyku. "Vždyť je to obrovská šance."
Odvrátil jsem zrak a povzdechl si. "Víš, jde o to, že nejsem typ člověka, který se rád na něco váže. Několikrát do týdne bych musel s kapelou zkoušet a já na takovou šaškárnu prostě nemám čas."
"To chápu," řekla po chvíli.
Překvapeně jsem vzhlédl. "Vážně?"
"Už jsem si stačila všimnout, že máš rád volnost. Jenže ty umíš hrát a zpívat tak dobře…"
"Nikdy jsi mě neslyšela," přerušil jsem ji.
"Mohl bys mě laskavě nechat domluvit? Prý umíš hrát a zpívat dobře - slyšela jsem, jak o tobě Black básní. No vážně, člověk by si málem myslel, že se do tebe zamiloval," řekla a rozesmála se.
"Nech si ty kecy," řekl jsem a šťouchl ji ze srandy do žeber.
"Au! Holky se nemlátí!"
"To jo," souhlasil jsem. "Ale ty se mezi holky nepočítáš," dodal jsem se zlomyslným úšklebkem.
"Ach jo, kdy ty se konečně naučíš citlivému a slušnému chování?"
"Nikdy!" řekl jsem se smíchem.

***

    O pár hodin později jsme seděli namačkaní v novém Renaultu, který patřil Willovi. Will řídil a vedle něho samozřejmě seděla Katie. Oba se drželi za ruce, jako v nějakém přiblblém romantickém filmu.
"Už tam budem?" zeptal se Bill, který měl na sobě tmavé brýle, velký klobouk a tunu opalovacího krému kvůli své citlivé kůži.
"Za chvíli," odpověděla trpělivě Jane.
"Tak už tam budeeem?"
Povzdechl jsem si. Bill dokázal lidem občas neuvěřitelně lézt na nervy.
"Bille?" zavolal jsem.
Copak, naše rocková hvězdo?"
"Drž klapačku," řekl jsem upřímně.
Bill však vůbec nevypadal uraženě a pořád se co pět minut na něco vyptával. V duchu jsem si připsal na seznam, co příště nesmíme zapomenout - lepicí pásku!
    Konečně jsme byli na místě. Zaparkovali jsme u dlouhé písčité pláže, která se táhla kilometry daleko. Trochu jsem se bál, že tu bude hlava na hlavě, ale naštěstí tu bylo prázdno. Zřejmě za to mohlo slunce, které se výjimečně schovalo za mraky, jako by se nás bálo.
    "Jde si někdo zaplavat?" zeptal se nadšeně Will a už si sundával triko.
"Neblázni, takové horko zase není," řekla Jane a úsměv jí najednou zmizel. "Myslela jsem, že si uděláme ten piknik."
"To můžeme i později," řekl jsem. "Já bych si zaplaval docela rád."
"Já taky," přidali se Katie s Billem.
Nakonec šli všichni, až na Jane, která zůstala na pláži a nezvykle tiše nás pozorovala. Mával jsem na ni, ať jde za námi, ale jen paličatě zavrtěla hlavou. Nechal jsem ji teda tak.
    Voda byla přímo úžasná, a tak jsme blbli dost dlouho. Katie se snažila Willa utopit a já s Billem jsme zase závodili, kdo se dokáže hlouběji potopit. Nakonec jsem však vylezl z vody, protože mi přišlo blbé nechávat Jane takhle samotnou.
    "Čau, tak jak to jde?" zeptal jsem se a schválně zatřepal hlavou jako pes, takže jsem ji trochu pocákal.
"Hrozně se bavím," řekla ironicky.
"Tak proč nejdeš s námi do vody?" zeptal jsem se nechápavě.
"Prostě nechci," odpověděla nezvykle podrážděným tónem.
"Ty se bojíš vody?" zeptal jsem se překvapeně.
"Nebojím!" řekla příliš rychle, takže bylo jasné, že lže. Pochybovačně jsem zvedl obočí.
"Tak dobře," přiznala nakonec. "Možná se vody trochu bojím."
"To je v pohodě," snažil jsem se ji uklidnit. "Každý se něčeho bojí. Ale měla jsi nám to říct. Výlet na pláž asi nebyl ten nejinteligentnější nápad."
"Ale jo, je to tady skvělé."
Zasmál jsem se. "I smutné štěně by se tvářilo veseleji. Proč jsi vlastně navrhovala výlet na pláž?" zeptal jsem se zmateně.
"Víš, ostatní o mém strachu ví, ale chtěla jsem všem ukázat, že už jsem v pohodě. Chtěla jsem být prostě silná," zamumlala.
"Tak to byla pěkná hloupost. A proč se vlastně bojíš?" zeptal jsem se.
"To je... složité," řekla po chvíli. "Víš, moje máma se utopila. Od té doby mám docela strach. Nejde to překonat," řekla a omluvně se na mě usmála.
Nevěděl jsem, co říct. Nikdy jsem neuměl s lidmi jednat moc taktně. Nakonec jsem si sedl vedle ní a jednou rukou ji objal. Až později jsem si uvědomil, že jsem pořád mokrý jako slepice, ale Jane vypadala, že si toho ani nevšimla.
"To je mi líto," řekl jsem nakonec.
"To neřeš, bylo to už docela dávno. Jenže nejhorší je, že za to můžu já."
"To určitě ne," řekl jsem a snažil se ji uchlácholit, což mi ve většině případů moc nejde.
    Jane se na mě podívala a v očích měla slzy. "Ale ano, můžu. Ten den jsme se zase pohádaly. Neměly jsme mezi sebou dobrý vztah, hádaly jsme se často. Jenže se chystala na moře. S plachetnicí to uměla dobře, byla skvělá. Chtěla, abych jí zjistila, jaké bude počasí. Pozdě odpoledne v televizi hlásili velkou bouři, ale já… neřekla jsem jí to. A pak… pak nezvládla svou loď a… utopila se. Můj otec s tím nedokázal žít a brzy poté spáchal sebevraždu," řekla a slzy tentokrát nedokázala zadržet.
    "Za to nemůžeš. Byla to nehoda," řekl jsem. Tiše jsem však zuřil. Který rodič nechá své děti napospas osudu a radši se zabije? Nechtěl jsem myslet na to, že přesně tohle jsem udělal své matce.
"Mohla jsem tomu zabránit," namítla. "Jsem hrozný člověk."
"Nejsi. Teď už s tím nic nenaděláš. Co se stalo, nedá se odestát."
"Kdo ví, co si teď o mně myslíš," řekla a snažila se vyhnout mému pohledu.
"Chceš vědět, jak zemřela má matka?" zeptal jsem se jí.
"Neřekl jsi mi…"
"Má matka spáchala sebevraždu, když zjistila, že jsem se chtěl zabít a umírám v nemocnici."
Jane vykulila oči. "To snad ne…"
"Ale ano," řekl jsem. O tom, jak jsem se stal andělem, jsem raději mlčel. Byl to zákon, navíc by mi to stejně nevěřila.
"To je mi líto. Můžu se tě na něco zeptat?" řekla a chytila mě za ruku.
"Klidně," řekl jsem lhostejně.
"Proč ses pokusil o sebevraždu?"
Zasmál jsem se. "Drogy, chlast, vyhazov ze školy, krádeže, hádky s matkou… Bylo toho hodně a nezvládl jsem to," přiznal jsem. V srdci mě zabolela vzpomínka na toho prodavače, obyčejného člověka, kterému jsem vzal život. To jsem jí však nemohl říct. Nechtěl jsem to přiznat ani sám sobě…
    "Jak ses z toho všeho dostal?" zeptala se nevěřícně. "Promiň, ale... nevypadáš na to."
"To můj strýc Liam. Otevřel mi oči a pomohl mi. Teď u něho bydlím, protože svého otce stejně neznám."
"Určitě ho máš moc rád," dodala Jane.
V duchu jsem se musel zasmát. Rád? Netušil jsem, jestli ho mám s jistotou rád. Občas mi starouš pěkně lezl krkem. Zatím bylo mezi námi spíš křehké příměří.
"Ale jo, celkem to s ním jde," řekl jsem s úšklebkem.
    Pak jsem však ucítil takové zvláštní brnění po celém těle. Bylo to divné. Připadal jsem si, jako by po mně lezli mravenci.
    Jane se na mě starostlivě podívala. "Není ti nic?" zeptala se.
Chtěl jsem jí odpovědět, ale nějak to nešlo. Cítil jsem se jako v jednom ohni. Mravenčení přešlo v žár, který mě spaloval.
    "Same? Hej, Same!" křikl na mě Bill, ale já ho nevnímal. Myslel jsem, že mám tělo v plamenech. Možná jsem měl být konečně potrestán a tohle byla první známka pekla.
    Najednou všechno ustalo a cítil jsem se zase jako předtím. Tedy ne tak úplně. Najednou jsem viděl Jane nějak jasněji. Dokázal jsem vnímat její zmatené pocity, náladu i povahu. Každý její rys byl najednou hrozně výrazný. Věděl jsem, co se stalo. Nejspíš jsem si konečně vybral osobu, kterou budu chránit. Netušil jsem však, že to probíhá zrovna takhle. Liam se tak trochu zapomněl zmínit. Ostatní začali vylézat z vody, ale mně to bylo fuk. Důležitá byla jen jedna věc. Ochránit ji!

Kapitola 7. / 9.