AK: Kapitola 9. (Kuchařské umění)

 

    Absolutně netuším, jak jsem se dostal domů. Měl jsem pocit, že mě nejspíš dovezl Will, ale to bylo tak všechno. Chtěl jsem Jane vysvětlit, že jsem v pohodě, ale náhlý příval jejích emocí mě vykolejil.
    Rozvalil jsem se na pohovku a pustil si televizi. Zrovna tam běžel nějaký přihlouplý seriál, který jsem ani nevnímal. Potřeboval jsem jen, aby tu něco hrálo. Chvíli jsem celý zmatený zíral na obrazovku, pak jsem to vzdal a šel si udělat popcorn - ten pravý lék na mé (ne)andělské trable.
    "Místo toho vyvalování se u televize by sis měl raději dělat úkoly, nemyslíš?" zeptal se Liam jízlivě, když přišel domů.
Znechuceně jsem se na něho podíval. "Sám jste říkal, že můj lidský život skončil," oplatil jsem mu to.
"Hm, zřejmě mám na tebe špatný vliv," povzdechl si starouš a sedl si vedle mě. Chvíli mě pozoroval.
"Co je to s tebou?" zeptal se po chvíli.
    Měl jsem sto chutí mu odpovědět, že nic, ale nakonec mi došlo, že by na to stejně přišel. Nemělo smysl zapírat.
"Zřejmě jsem si vybral osobu, kterou budu chránit," odpověděl jsem lhostejně.
Liam se rozzářil. "Výborně, Same. Určitě budeš chtít…"
"Proč jste mi nic neřekl?" přerušil jsem ho.
Nechápavě se na mě zadíval. "Myslíš něco konkrétního?" zeptal se.
"Neřekl jste mi, co se stane, když si svou osobu vyberu! Mohl jsem se na to nějak připravit."
"Ach, ty myslíš tohle," řekl Liam a v očích se mu objevil záblesk pochopení. "Víš, říkal jsem si, že bude lepší, když to zjistíš sám. Pro anděla je to velká událost."
"Tak to tedy vážně děkuju!" řekl jsem ironicky. Štvalo mě, že mi Liam neříká všechno. Co dalšího mi zatajil? Možná mi prostě nevěří, což je nejspíš nejlogičtější důvod, vzhledem k mé minulosti.
"Není to tak, jak si myslíš," řekl Liam s úsměvem, jako by mi četl myšlenky. "Jen jsem chtěl, aby sis uvědomil to pouto, které teď mezi tebou a tvou osobou vzniklo. Věřím, že se cítíš hrozně zmateně, ale to se zlepší."
"Cítím emoce, které nejsou moje. Je to divné," řekl jsem zamyšleně.
"Chce to čas, aby sis zvyknul. A jen tak mimochodem - koho sis vybral?" zeptal se lhostejně, ale v jeho hlase zazněla špetka zvědavosti.
    Okamžitě se mi vybavil její obličej. Ty divoce kudrnaté vlasy a hnědé oči. Dřív mi nepřišla moc hezká. Jejímu obličeji dominoval dlouhý a rovný nos, takový indiánský. A když se směje, většinou začne trochu chrochtat. Ale teď mi přišlo, že je vlastně nádherná. Tajemná kráska s exotickým nádechem…
    "Same?" zeptal se znepokojeně Liam, až jsem sebou trhnul.
"Jane," odpověděl jsem. "Jane Grankristnová."

***

    Potřeboval jsem rozptýlení, a tak jsem udělal něco, čemu jsem se vyhýbal celý svůj život. Se značným odporem jsem otevřel učebnici chemie. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem v háji. Pro mě za mě by tato učebnice mohla být napsaná třeba v mandarínštině. Několik minut jsem do ní naprosto zbytečně zíral a pak ji se stejným zoufalstvím jako na začátku zavřel. Nemělo to smysl.
Řekl jsem si, že to raději zkusím s matikou. Ale co měla znamenat všechna ta písmenka? Uměl jsem dělit, násobit, sčítat a odčítat, dál mé znalosti bohužel nesahaly.
    Bylo mi jasné, že mi s tím musí někdo pomoct, jinak to nezvládnu. Ale kdo? Liam? Pochyboval jsem, že o těchto věcech něco ví. Okamžitě jsem si vzpomněl na Jane. Byla to typická šprtka a v matice vždy excelovala. Věděl jsem, že mi pomůže. Trochu jsem se podivil nad tím, že se dokonce těším, až ji zase uvidím. Vytočil jsem tedy její číslo a doufal, že to zvedne.
    "Nazdar, Same. Co potřebuješ? Snažíš se prorazit zeď hlavou?" zeptala se vesele.
Musel jsem se usmát. "Tak trochu," řekl jsem. "Myslíš, že bys mi mohla s něčím pomoct? Však víš - matika, chemie,…"
Chvíli bylo ticho. "Tak dobře," souhlasila Jane. "Zahrajeme si na školu. Ale musím tě varovat - jako učitelka stojím za starou belu."
"Hm, myslím, že to risknu," řekl jsem pobaveně. Tak díky, Jane. Za chvíli jsem tam."
"Dobře, tak zatím," řekla a potom zavěsila.
Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a šel oznámit Liamovi, kam jdu. Nejdřív se tvářil trochu nepřístupně, zřejmě s mým rozhodnutím nesouhlasil. Jeho názor mi byl samozřejmě ukradený, takže jsem se vydal vstříc studiu.

***

     Bylo to zvláštní. Přestože jsem netušil, kde Jane bydlí, věděl jsem, kam mám jít. Nejspíš to souviselo s mými andělskými schopnostmi. Prostě jsem ji dokázal vyhledat. Stejně to ale bylo divné.
    Dům, ve kterém bydlela, stál nedaleko oceánu. Nebyl veliký, ale každého musel okamžitě očarovat svou jedinečností. Dvoupatrový domek měl obložení z drobných bílých kamínků a mušlí. Mušle a lastury byly vlastně všude. Pro Jane a její rodinu to zřejmě mělo nějaký význam. Zahrada byla malá, ale dokonale upravená. Vévodil jí  mangovník a několik dalších exotických rostlin.
    U dveří jsem se zastavil a marně hledal zvonek. Nakonec jsem zaklepal na dveře a čekal. Po deseti minutách jsem toho měl vážně po krk a chtěl to vzdát, když v tu chvíli mi otevřela Jane. Na sobě měla zástěru s potiskem veliké ovce, kudrnaté vlasy si zřejmě ve spěchu stáhla do nedbalého uzlu a tvář měla jako vždy usměvavou. Všiml jsem si, že je celá od mouky. V duchu jsem doufal, že Jane nepeče. Ne že bych jí nevěřil, ale už nějakou dobu jsem ji znal.
    "Same! To jsem ráda, že tě vidím. Jsi v pohodě? Minule to bylo… divné. Nemáš náhodou PTSD?" řekla a znepokojeně se na mě podívala.
"Nemám co?" zeptal jsem se zmateně.
"Posttraumatickou stresovou poruchu. Všechny příznaky na tebe docela sedí," řekla a soucitně se na mě usmála.
Skvělé. Takže teď si myslí, že jsem cvok.
"Ehm, je to možné," řekl jsem vyhýbavě.
"Jak jsi mě vlastně našel? Zapomněla jsem ti říct adresu."
"Totiž, můj strýc je policajt," zalhal jsem. "Požádal jsem ho a on našel tvou adresu hravě."
"A není to nezákonné?" zeptala se podezřívavě.
"Jasně, že ne," odpověděl jsem klidně.
"No tak pojď dál," pozvala mě dovnitř.
    Vešel jsem do prostorné místnosti. Kuchyň byla spojena s obývákem a stěny byly tak ostře žluté, až mě z toho začaly bolet oči. Nábytek byl sladěný do různých odstínů modré. Vypadalo to tu trochu cizokrajně.
Najednou jsem ucítil, jak se něco pálí.
    "Ehm, Jane?" naznačil jsem. "Nehoří tady něco?"
Jane na mě chvíli zmateně koukala svýma hnědýma očima a pak hlasitě vypískla. Rychle běžela k troubě a nadávala tak hlasitě, že by mi mohla konkurovat.
    "To ne! To ne! Sakra, já se z toho zblázním! Do hajzlu!" křičela a divoce máchala rukama. Poté vytáhla z trouby něco, co zřejmě měly být muffiny. Dokonale mě to rozesmálo.
"Nesměj se, ty…" křičela a snažila se najít vhodné slovo, jak mě nazvat.
"Ty jsi mi teda kuchařka," smál jsem se. Vím, že posmívat se není hezké, ale já jsem si prostě nemohl pomoct.
"Ty jsi tak hnusný!" řekla a plácla mě po hlavě chňapkou.
"Říká se to o mně," prohlásil jsem s klidem a pořád se pochechtával.
"No co, tak jsem je spálila. To se přece může stát každému, ne? Naštěstí mám jeden plech hotový. Ještě jsem je neochutnala, ale když už tu jsi…" naznačila, podívala se nejdřív na plech a pak na mě.
"To ne! Ty mě chceš otrávit?" zeptal jsem se zděšeně, když mi došlo, kam míří. Podle toho, co jsem před chvílí viděl, jsem usoudil, že Jane má zkušenosti s kuchyní asi takové, jaké mám já.
"Neboj, ty trumbero. Držela jsem se receptu. Určitě budou ty muffiny skvělé," řekla a hodila na mě psí pohled.
Povzdechl jsem si. "Tak jo, dej mi jeden. Udělám ze sebe pokusného králíka," řekl jsem.
    Jane mi tedy podala jeden muffin. Vypadal docela dobře, měl správnou barvu a dokonce i voněl. Snad to nebude tak zlé…
    Opatrně jsem si ukousnul. Jak se ukázalo, bylo to hodně zlé. Doufal jsem, že nehodím šavli. Když jsem ale uviděl Janin napjatý a nedočkavý výraz, tak jsem s odporem ten kousek spolknul a ještě se olíznul.
"Mmm, je skvělý!" zalhal jsem. "Nikdy jsem tak dobrý muffin nejedl, musíš mi dát recept." Snažil jsem se lhát přesvědčivě, ale neměl jsem ho tak vychvalovat.
"Je hnusný, že ano?" zaúpěla. "Nemusíš mi lhát."
"Jo, je hnusný," řekl jsem netaktně. "Ale ber to z té lepší stránky."
Jane na mě hodila vražedný pohled. "Jo, a jaké?"
"Jen ty umíš dělat tak hnusné muffiny," řekl jsem a znovu se rozesmál.
"To ti teda pěkně děkuju," prohlásila.
"P-promiň," snažil jsem se najít slova při záchvatu smíchu. "Už se ti nebudu smát," slíbil jsem a pokusil jsem se o vážnou tvář.
Jane jen pochybovačně zvedla obočí.
"No vážně. Jestli tě to potěší, jsem na tom ještě hůř. Ty aspoň umíš zapnout troubu," řekl jsem a teatrálně si povzdechl.
Konečně se usmála. "A co ti teda na nich tolik vadilo?" zeptala se na oko lhostejně.
"Víš, neber to osobně. Mám pocit, že byste si měli označit solničku a cukřenku cedulkami," řekl jsem vážně. "Sladké muffiny mám totiž radši."
"Já jsem ale pitomá!" řekla a rozesmála se.
"Jo, to jsi, ale to já taky. Neměl jsem se ti tolik smát," řekl jsem a rozcuchal jí vlasy.
"Ale co teď budu dělat? Jake, můj bráška, má dneska narozeniny. Chtěla jsem mu něco upéct," přiznala se.
"Tak ho vezmi do kina a kup mu popcorn. Uvidíš, určitě ho to potěší víc, než slané a spálené muffiny."
"To není špatný nápad. Nešel bys taky? Víš, moc ven nechodím, tak by se mi nějaká podpora hodila," řekla opatrně.
"Jasně, půjdu rád," souhlasil jsem a učení hodil za hlavu, což u Jane zřejmě neplatilo.
"Ale co bude s učením? Přece proto jsi sem přišel," zeptala se a bylo jasné, že má výčitky svědomí.
"To se dožene," mávl jsem nad tím rukou a v duchu si zoufal, jak přežiju pondělek.
    Dopadlo to tak, jak jsem předvídal. Kino bylo super. Jake se ukázal jako fajn kluk. Byl sice trochu drzý a docela se předváděl, ale z kina měl radost. Jane byla nadšená, že se jí podařilo udělat mu hezké dvanácté narozeniny.
    A pondělek? Domácí úkoly profesorka po dlouhé době známkovala. Na moje příšerné výsledky reagovala tím, že u mě už jsou pětky skoro zvyk. Něco pozitivního se však přece jen objevilo. Liam si konečně se mnou sedl a objasnil mi některá fakta. Konečně jsem věděl, jaký bude můj úkol. A s tím přišly i další problémy…

Kapitola 8. / 10.