AK: Kapitola 1. (Setkání s andělem)

 

    Měl jsem vážně dost potrhlý sen. Zdálo se mi, že jsem skočil z mostu, zabil se a pak... BLIK, CVAK, PŘÍJEM!
Rychle jsem se posadil. Srdce mi divoce bušilo, protože mi došlo, že to žádný sen nebyl. Byla to realita. Pamatoval jsem si všechno do posledního detailu. Můj ubohý skok, pád i to, jak ke mně promluvil ten mužský hlas. Dál nic.
Všiml jsem si, že mám na sobě jen černé kalhoty. Hruď zůstala nahá, ale přesto mi nebyla zima. Bylo neuvěřitelné, že jsem neměl ani škrábanec! Padal jsem dobrých dvanáct metrů, možná i víc. Měl bych být mrtvý, ale místo toho tu teď sedím na té fajnové, měkké posteli. Měl jsem v hlavě zmatek, ale rozhodl jsem se nechat záhadu záhadou a radši to tu prohledat. Chvíli jsem nejistě seděl, ale pak jsem konečně vstal a vyrazil na špacír. Jako první jsem vykoukl z okna. Nejspíš jsem byl v nějakém městě, protože na ulicích se to hemžilo lidmi a dopravními prostředky. Zvláštní, že mě ten hluk neprobudil. Spal jsem jak zabitý - trochu ironické vzhledem k tomu, že přesně o to jsem se pokusil. Dělo se tady něco hodně divného a já jsem umíral touhou (já vím, další ironie) zjistit, co. Vždyť mám být mrtvý, tohle prostě nebylo normální.
    Odhodlal jsem se otevřít dveře od pokoje a vyjít ven. Bylo tu dost teplo, všude byly samé dekorace, koberečky a podobné nesmysly. Sešel jsem po dřevěném točitém schodišti. Snažil jsem se jít potichu, ale dřevo bylo staré a prkna skřípala při každém kroku. Podvědomě jsem tušil, že tu nejsem sám, proto jsem musel být opatrný.
    V dolním patře byla obří kuchyň a obývák. Obě místnosti byly spojené a barvy byly sladěny do různých odstínů hnědé. Prostoru vévodil obří krb, ve kterém vesele praskalo dřevo. Byl jsem tak zaujatý pozorováním místnosti, že jsem si málem nevšiml muže, který seděl v jednom z mnoha pohodlně vypadajících křesel. Naštěstí byl ke mně otočený zády, takže jsem měl docela slušnou naději, že kolem něho proklouznu a on si mě ani nevšimne.
Už už jsem chtěl vypadnout, ale najednou se ozval jeho hlas.
    "Vím, že tu jsi, Same," řekl ten muž a ani se nenamáhal ke mně otočit.
"Odkud znáte moje jméno?" zeptal jsem se podezřívavě.
"Znám spoustu věcí. Vím, jaký život jsi vedl. Přede mnou neutajíš to, že jsi chlastal, fetoval a dokonce," řekl tichým hlasem, "i zabil. Útěkem z tohoto světa bys však ničeho nedosáhl. Kdybych nezasáhl, nasedl bys do vlaku jedoucího rovnou do pekla," řekl a konečně se ke mně otočil.
Jeho vzhled mě dost překvapil. Obličej měl samou jizvu a popáleninu. Na první pohled byl docela ošklivý, ale vyzařovalo z něj jakési charisma. Černé vlnité vlasy mu sahaly až ke klíční kosti. Oči měl taky dost tmavé. Z jeho pohledu šel trochu strach - připomínal mi šelmu, která pozoruje svou oběť. Postavu měl vysokou a nejspíš dost svalnatou, avšak byl oblečený jako normální chlápek, kterého potkáte na ulici.
"Zírání skončilo?"
"Jak jste přišel k těm jizvám?" zajímal jsem se.
Zasmál se. "Ze všech otázek, které jsem čekal, si vybereš tu, která je tak nepodstatná. Před mnoha lety jsem vyskočil oknem z hořícího domu. Bylo to spíš ze zoufalství, ne proto, že bych se chtěl zabít," řekl a usmál se.
"Takže jsem mrtvý?" zeptal jsem se zvědavě. Jestli je tohle peklo (kam bych stoprocentně šel), tak to nebylo tak hrozné - zatím.
"Ne tak docela. Při tom skoku z mostu jsi opravdu zemřel, ale vrátil ses. Rozhodl jsem se z tebe udělat strážného anděla. Dostal jsi šanci napravit svůj život. Ten starý už nezměníš, ale můžeš začít jinak. Budeš mít jen jediný úkol. Musíš si vybrat jednu osobu a tu až do její smrti chránit."
A co když nechci takový život?" skočil jsem mu do řeči. "Co když chci být normálně mrtvý?" vyštěkl jsem. Chránit celý život nějakou pitomou osobu se mi vážně nechtělo. Měl jsem svých starostí dost, nepotřebuju mít na krku cizí problémy.
"V tom případě budeš uvězněný v naprosté tmě. Nebudeš nic, nebudeš nikde a nebude existovat ani čas.
V tvých myšlenkách se bude odrážet tvá minulost a pocítíš jen lítost, smutek a velikou bezmoc. Rozmysli si to dobře, protože další šance už není."
    Přemýšlel jsem. Nejspíš se budu muset podřídit, protože uvíznout v naprosté tmě jsem nechtěl. Moc jsem toho nepochytil, ale vyrozuměl jsem alespoň to, že být na takovém místě asi není moc příjemné.
"Hm, zřejmě nemám na vybranou, co?" řekl jsem kousavě.
"Ale ano, máš. Nezapomeň, vždycky máš na výběr," prohlásil tmavovlasý muž.
"Dobrá tedy," povzdechl jsem si. "Asi jsem se zbláznil, ale jdu do toho, i když se mi to moc nelíbí. Chci však vědět víc o andělech. A taky o vás," dodal jsem celkem zbytečně.
"Máš pravdu. Měl jsem se představit hned, bylo to ode mě nezdvořilé. Jsem Liam Week. O mou minulost se zatím starat nemusíš. Jsou věci, které bys radši vědět neměl, alespoň prozatím. Pro tebe je důležité, že jsem nejvyšší z andělů - něco jako vůdce, ale ne tak doslova. Nemáme absolutismus, o důležitých věcech rozhoduje více andělů. Mám však moc navštívit či mluvit s dušemi lidí, které jdou po smrti do nebe, či pekla. A samozřejmě mám nejdůležitější slovo v naší radě, ale o tom jindy."
"Ale proč jste ze mě udělal anděla?" zeptal jsem se.
"To už jsem ti přece vysvětlil. Andělů je po celém světě spousta. Většinou každý někoho chrání. Ne každý má ovšem svého strážného anděla, proto vybírej osobu, která si to zaslouží. Tvoje práce bude spočívat v jedné věci - ochránit ji. Můžeš při tom ovšem zemřít. Jsi smrtelník, i když jsi nesmrtelný. Já vím, nezní to zrovna logicky. Prostě můžeš žít věčně, ale když tě někdo probodne, otráví nebo jinak zničí, tak zemřeš a tvoje duše se ocitne na jednom z těch dvou míst, o kterých jsem ti říkal.
    Budeš se toho muset hodně naučit. Čeká tě ještě velká dřina. Pár dní však zůstaneš tady a budeš si moci prohlédnout město. Usoudil jsem, že změna prostřední ti prospěje. Za ten týden se nastěhuješ k několika lidem, kteří tě budou učit našim zvyklostem i slušnému chování," řekl s velkým důrazem na poslední dvě slova.
Odfrkl jsem si. "Nepotřebuju, aby na mě někdo dohlížel. Můžu bydlet sám."
Zjizvený muž se napřímil a najednou vypadal děsivě. Z očí mu čišela hrozba.
"Já jsem nejvyšší z andělů, tak nezapomeň, že jsem to byl já, kdo tě osvobodil! Jestli takový život odmítáš, tak klidně řekni a já tě pošlu zpátky. Tam si budeš moct naříkat a nikdo tě neuslyší!"
"Dobrá, dobrá," snažil jsem se ho upokojit. Už jste mi to vysvětlil. Udělám, co budete chtít, stačí? Nemusíte se hned rozčilovat. Navíc zřejmě nejste nejmladší, co kdyby vás trefil šlak"
"Vidím, že mladý pán má problémy s kázní. Dříve ti to možná procházelo, ale takové chování já tolerovat nebudu."
    Dělal jsem, že je mi to fuk. V duchu jsem si však dělal starosti. S kázní jsem měl problémy prakticky celý život. Svoji mámu jsem tím dohnal k psychiatrovi. Tušil jsem, že s tím budu mít dost velké problémy. Starého psa přece novým kouskům nikdo nenaučí. Já jsem však měl moře času, takže se o mou transformaci někdo určitě pokusí.
"Vidím, že sis to vzal přece jenom k srdci. To rád vidím. Můžeš se pohybovat volně po celém domě. Na nějakou dobu odejdu, ale vrátím se zhruba za týden. Pak ti vysvětlím, co dál," řekl, a než jsem stihl mrknout, zmizel jako pára nad hrncem. Chvíli jsem blbě koukal, ale pak mi to došlo. Jsem volný! Proto jsem udělal to nejpřirozenější. Zapálil jsem si cigaretu, vzal si pivo (raději nechtějte vědět, kde jsem to všechno vzal) a rozvalil se na gauč u televize. Téměř den jako každý jiný.

Prolog/ Kapitola 2.