AK: Kapitola 2. (Nastává tvrdý režim)

 

    Celý týden jsem měl docela pohodu. Poflakoval jsem se po městě a občas jsem jako zkušený kapsář ukradl peněženku, abych měl na cigarety. Většinou jsem byl však v domě, protože jsem si mohl pouštět nahlas hudbu, popíjet pivo a jednou jsem si dokonce pozval dámskou společnost. Pomalu se však blížil konec týdne a já jsem si řekl, že už bych měl vážně něco dělat. V domě byl binec jako u prasat a ve vzduchu se vznášel známý cigaretový kouř. Ne že by mi to vadilo, ale ten zjizvený chlápek mi trochu naháněl strach.
    Pomalu a neochotně jsem začal s úklidem. Prázdné láhve jsem vyhodil do koše, popel z kovové misky pečlivě vysypal (no co, jaksi tu nebyl popelník) a nádobí jsem dal do myčky. Některé věci však nešly zamaskovat tak dobře. Bílý koberec už vůbec nebyl bílý. Jednoho večera jsem totiž omylem převrhl misku s popelem, navíc jsem tam trochu našlapal, ale snad si toho starouš nevšimne. Vzal jsem malý kobereček z vedlejšího pokoje. Doufal jsem, že nedostatky spolehlivě zakryje, alespoň na čas.
    V televizi mě potěšily hudební kanály. Zpíval jsem si společně se zpěváky a díky tomu jsem měl docela dobrou náladu. Zrovna, když zpíval James Arthur Impossible, se ozvalo klepání na dveře. Nejistě jsem stál u televize a přemýšlel, jestli mám nebo nemám otevřít. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlal, abych to měl z krku. Ve dveřích stáli muž a žena. Žena byla menší a úředně oblečená, zatímco u muže bylo na první pohled jasné, že je to policajt.
    "Hm, přejete si něco?" zeptal jsem se pohodovým tónem. S policií už jsem měla bohaté zkušenosti, takže strach jsem z nich rozhodně neměl.
"Ano, to tedy ano. Jste Liam Week?" zeptala se ta žena.
"Jsem jeho syn," zalhal jsem.
"Dobrá tedy," povzdechl si muž. "Řekněte mu, aby zavolal na toto číslo," řekl a podal mi kartičku s číslem.
"Jasně. Na mě se můžete spolehnout."
Žena s přísným obličejem si popotáhla brýle, změřila si mě od hlavy až k patě, jako by o tom velmi pochybovala. Já jsem se však na ni provokativně usmál a s milým "na shledanou" jsem jim zabouchl dveře přímo před nosem.
Liam Week má určitě problémy se zákonem! Mně se ten chlápek zdál hned divný. Teď už mi bylo vše jasné. Představil jsem si, jak plánuje vraždu prezidenta nebo vykrádá banku. Musel jsem se usmát.
Cedulku jsem hodil na stůl, ale pak mě něco napadlo. Bylo to šílené. Podobné nápady končí průšvihem.     Jenže já jsem si nemohl pomoct. Odmalička jsem byl neposlušný a zvědavý. Než mi stihl mozek říct, jak špatný je to nápad, už jsem držel v ruce mobil a vytáčel číslo z papírku. Dobrou minutu to nikdo nebral, ale pak jsem uslyšel ženský hlas.
"Prosím?"
Odkašlal jsem si a snažil se mluvit stejně hlubokým hlasem jako Liam.
"Tady je Liam Week."
"Liame, no konečně! Čekala jsem neskutečně dlouho, až zavoláš. Proč si mě nechal čekat? S Annou je zle a ty si tam někde sedíš a nic neděláš," řekla vyčítavě. Chvíli nastalo ticho. Nějak jsem nevěděl, co říct.
"Liame? Jsi tam ještě? Musíš si pospíšit, jinak bude pozdě. Musíš ji zachránit, je to tvoje poslání."
"Totiž, já vlastně… nějak jsem nemohl…" vysoukal jsem ze sebe namáhavě. Najednou mě někdo praštil do zátylku takovou silou, až jsem bolestí zaskučel. Byl to ten anděl, Liam Week. Pocit viny se dostavit téměř okamžitě. Ještě jsem nikdy neviděl tak rozzuřeného člověka (totiž anděla). Neřval po mně. V očích měl ale zlost a bylo vidět, jak mnou pohrdá. Mlčky si vzal mobil z mé ruky a začal mluvit. Mluvil rychle, bez žádných složitých vět. Ta žena v telefonu se jmenovala Laura. Pochopil jsem jenom to, že je taky strážný anděl a dává Liamovi varování ohledně jeho osoby. Trvalo to sotva dvě minuty a hovor skončil.
    "Jestli tohle ještě někdy zopakuješ, tak tě svrhnu a pošlu do zatracení! Vím, že si celý týden nic nedělal, chlastal a kouřil. Mě jen tak neoblafneš, tak už se o to nikdy nepokoušej!"
Když viděl, že mlčím, pokračoval. "Je to těžší, než jsem si myslel. Jeden muž, také anděl, souhlasil, že se o tebe postará a bude tě učit. To by však bylo příliš jednoduché. Sehnal jsem ti jiného opatrovníka. Ten tě zkrotí a povede správným směrem."
To už jsem to nevydržel. "Promiňte, ale o kom to mluvíte?"
Zasmál se. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděl se usmát. Byl to ale škodolibý smích, který nevěštil nic dobrého.
"Zkus trochu používat mozek," řekl a pořád se usmíval jako sluníčko. Najednou mi to došlo. "To vy," řekl jsem s děsem a úsměv na zjizvené tváři toho tmavovlasého muže dokazoval, že se nemýlím.

Kapitola 1. / 3.