AK: Kapitola 10. (Vzkaz)
"Odcházím," oznámil mi jednoho večera Liam.
"Jak to myslíte? Slíbil jste mi přece, že…"
"Same, já vím," přerušil mě anděl. "Mám
zkrátka něco naléhavého. Povídání o andělech budeme muset nechat na jindy,
bohužel."
"Týká se to vaší osoby?" zeptal jsem se zvědavě.
Strašně mě zajímala andělova minulost. Liam se však téměř nikdy nesvěřoval s
tím, kam (a hlavně za kým) chodí.
"O to se teď nestarej," odsekl Liam, jak to
měl ve zvyku. "Chci jen vědět, jestli to tu sám zvládneš. Nevím, jak
dlouho budu pryč. Možná jen týden, možná taky měsíc," řekl a v rychlosti
si balil několik svých věcí do batohu.
"Nechcete mi rovnou zavolat chůvu?" zeptal
jsem se sarkasticky.
Nejdřív si mě prohlédl od hlavy až k patě, ale pak se
usmál. "Možná to není tak špatný nápad. Alespoň by někdo dohlédnul na to,
jestli si děláš úkoly a chodíš spát po večerníčku," řekl škodolibě.
"Ha ha. Nechte si ty kecy," zavrčel jsem.
"Hlavně žádné divoké večírky, cigarety, alkohol a
lehké děvy," dodal Liam.
"Lehké děvy?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Zkrátka ženy, které jsou pracovně velmi
vytíženy," řekl a koutky úst mu nepatrně zacukaly.
To už jsem se neudržel a rozesmál se. "Nebojte,
budu hodný jako andílek," slíbil jsem.
"O tom silně pochybuji," řekl s povzdechem.
"Každopádně se tu měj pěkně a pilně studuj."
"To já vždycky," prohlásil jsem tónem
vzorného žáčka.
"Jo, a ještě něco," dodal Liam. "Kdyby
se něco vážného stalo, něco opravdu důležitého, zavolej na toto číslo,"
řekl a podal mi cedulku. Neochotně jsem si ji vzal a strčil ji do zadní kapsy.
Poté na mě ten věčně zachmuřený chlápek přátelsky kývl a odešel. Byl jsem po
dlouhé době zase sám.
Ale ne že bych si stěžoval. Konečně jsem si opět mohl
pustit nahlas svou oblíbenou metalovou skupinu, a přes Liamův zákaz jsem si
sehnal i jedno malé pivo.
Přesto jsem si připadal trochu divně. Měl jsem
neustále pocit, že mě někdo pozoruje. A navíc - k mému údivu - jsem si přál,
abych Liama nezklamal. Zkrátka jsem chtěl, aby se na mě mohl spolehnout. Velmi
brzy jsem se tedy přestal flákat a raději zamířil k velkému zrcadlu.
Viděl jsem v něm kluka, který vypadal trochu
zanedbaně. Přestože se neusmíval, koutky úst měl provokativně zvednuté, jako
kdyby mu byl celý svět ukradený. Vlnité hnědé vlasy potřebovaly zastřihnout a
na bradě už mu rašilo strniště. Šedé oči vypadaly zmateně. Ten pohled byl jiný,
tak nějak… cizí. Sundal jsem si košili. Neobdivoval jsem však své
svaly, jako většina kluků v pubertě. Představil jsem si bělostná křídla.
Nejdřív mi to šlo dost mizerně, ale po nějaké chvíli se začala objevovat. Velmi
brzy se však mé myšlenky zatoulaly neznámo kam a moje křídla opět zmizela.
Naštvaně jsem se na svůj odraz zašklebil. Pak jsem toho nechal, oblékl si
košili a padl vyčerpaně na sedačku. Byl jsem úplně bez energie.
Najednou jsem ucítil obrovskou radost, která naplnila
celé mé srdce, až jsem se rozesmát. Ten pocit však rychle pominul. Nejdřív jsem
byl z toho celý zmatený, brzy mi však došlo, že ty emoce nebyly moje. Patřily
Jane. Nejspíš ji zrovna něco rozveselilo. Přestože to bylo trochu otravné, byl
jsem rád, že je v pořádku.
***
"Zatraceně, Same! Nechtěl bys mě alespoň občas
vnímat?" zeptal se Bill už asi po sté. Nechtěl jsem ho ignorovat, vážně
ne. Jenže jsem měl fůru jiných starostí a to, co mi říkali ostatní, jsem
pouštěl jedním uchem tam, druhým ven.
"Promiň. Říkal jsi něco?" zamumlal jsem.
"Ale ne, to nestojí za řeč. Vůbec mě
neposlouchej, však proč taky? Vždyť mé zprávy vůbec nejsou důležité!"
prohlásil ironicky.
Povzdechl jsem si. Vážně jsem na něho neměl náladu.
Celou dobu jsem přemýšlel, proč Jane dneska nepřišla do školy. A ani se
neobtěžovala mi poslat blbou zprávu. Ne že bych na tom trval, ale člověk (tedy
anděl) taky neví všechno. Samozřejmě jsem cítil, že je v pořádku. Kdyby se něco
stalo, začala by mi někde v mozku blikat červená kontrolka. Zřejmě jí nic
nebylo, ale přesto jsem měl z toho dost nepříjemný pocit. Ale obavy nebyly
jediné, co mě trápilo. Horší bylo, že mi ta potvůrka nehorázně chyběla. Vždy mě
dokázala nakazit pozitivní náladou, což se o jiných lidech říct nedalo.
"Haló! Je někdo doma?!" řekl Bill a naštvaně
do mě šťouchl.
"Sakra, Bille! To docela bolelo!" reagoval
jsem. Věděl, že mám blbou náladu. Nejspíš ho vyloženě bavilo mě vytáčet.
"Klídek. Jen jsem potřeboval, abys alespoň na
chvíli procitnul," argumentoval klidným hlasem.
"Fajn," řekl jsem naštvaně. "Tak co je
to za veledůležitou zprávu?"
Bill se na mě podíval nezvykle znepokojivým pohledem.
"Víš, chtěl jsem ti jenom říct, že jsem zaslechl Owena. Zřejmě se ti
chystá provést něco dost hnusného, detaily bohužel neznám. Měl by sis dát pozor,"
varoval mě.
Bezstarostně jsem se zasmál. "Jen ať si něco
zkusí. Jestli si myslí, že se ho bojím, tak to je na omylu."
"Vážně by sis měl dát pozor. Zřejmě to myslí
vážně," řekl Bill ustaraně.
Něco v jeho pohledu mě zarazilo. Bill měl o mě nejspíš
opravdu strach. Pořád mi to ale přišlo přehnané. Každopádně jsem se ho snažil
trochu uchlácholit.
"Bille, uklidni se. Dám si pozor, neboj. Navíc je
to blbeček," dodal jsem.
Bledý kluk se na mě zašklebil. "Jo, to máš
pravdu. Ale právě proto bys ho neměl podcenit. Věř mi, v prváku mi strčil hlavu
do záchodové mísy. Nic příjemného," řekl zamyšleně.
Oplatil jsem mu herdu do ramene. "V tom případě
ti slibuju, že jestli se o něco pokusí, tak tentokrát skončí s hlavou v
záchodové míse on."
***
Nakonec proběhlo vyučování mnohem rychleji, než jsem
očekával. Miloval jsem ten okamžik, kdy jsem otevřel hlavní dveře a konečně
mohl vypadnout z té mučírny.
Ještě než jsem šel domů, řekl jsem si, že bych si mohl
koupit novou krabičku svých oblíbených cigaret. Bylo mi jasné, že jestli to
zjistí Liam, nejspíš mě zaškrtí. To riziko jsem však hodlal podstoupit. Beztak
cigarety zmizí dřív, než se starouš vrátí.
Už jsem byl skoro tam, jenže najednou mě zastavila
nějaká holka. Byla vysoká a vypadala jako kopie panenky Barbie.
"Ty jsi Sam, že?" zeptala se přesládlým
hlasem a uculila se na mě, z čehož se mi chtělo akorát tak zvracet.
"Jo," řekl jsem a podezřívavě přimhouřil
oči. Tu holku už jsem někde viděl, ale absolutně jsem si nemohl vzpomenout,
kde.
"Mám ti vyřídit vzkaz od Jane Grankristnové,"
pokračovala a pohodila svými peroxidovými vlasy.
Překvapeně jsem zvedl obočí. "Ty se znáš s Jane?
Odkud?" zeptal jsem se, protože se mi nechtělo věřit, že by Jane mohla mít
s touhle fiflenou něco společného.
"Jsme nejlepší kamarádky už od školky,"
řekla a znovu se falešně uculila.
"Zajímavé, nikdy se o tobě nezmínila,"
prohlásil jsem chladně. Něco mi na té holce nesedělo. Za svůj život jsem stihl
poznat tisíce falešných lidí a "nejlepší kamarádka Jane" do této
kategorie rozhodně patřila.
Rozesmála se zvonivým hlasem. "To je celá Jane.
Nikdy o svých nejlepších přátelích příliš nemluví.
Každopádně kvůli tomu jsem
nepřišla," řekla a její hlas najednou ztratil ten medový tón. "Chceš
ten vzkaz, nebo ne?"
"Fajn, tak co to teda je?" zeptal jsem se
stejně ostře. Měl jsem sto chutí se otočit.
Blondýna se opět sladce usmála. "Dnes o půlnoci
se máš s Jane sejít na parkovišti u starého kina. Říkala, že má pro tebe
překvapení. A její mobil je rozbitý, tak jí nevolej."
"Překvapení? Jaké překvapení?"
"Pch, co já vím. Zřejmě zas nějaká její
ztřeštěnost, však ji znáš," povzdechla si.
Zamračil jsem se. "Říkala ještě něco?"
"Jo, prý máš přijít včas," prohlásila. Poté
se otočila a s nosánkem nahoru si odkráčela. Zřejmě si myslela, že jí celý svět
padne k nohám.
Zamyšleně jsem si sedl na lavičku a přemýšlel o tom
záhadném vzkazu. Bylo to divné. Proč by se Jane chtěla sejít zrovna o půlnoci?
To mi k ní nesedělo. Na druhou stranu Jane byla proslulá svými bláznivými
nápady. To bylo pro ni typické.
Jane, co jsi to zase vymyslela? Řekni, co?
Komentáře
Okomentovat