AK: Kapitola 11. (Pomoc)

 

    Kdyby mi někdo tvrdil, že budu o půl dvanácté večer stát před zrcadlem a upravovat se jako největší manekýn, nevěřil bych mu ani slovo. Už dobrou hodinu jsem se snažil trochu zušlechtit - oholit se, přistřihnout si vlasy, vyčistit si zuby,…
    Zřejmě se o mě pokoušel menší záchvat šílenství, protože jsem jako největší trouba koumal, co si vezmu na sebe. Nakonec jsem to vyřešil jako obvykle riflemi a obyčejným trikem s nápisem AC/DC.
    Vlastně jsem ani nevěděl, co mám od toho očekávat. Jane mě přece nepozvala na rande. Ale abych byl upřímný, v duchu jsem doufal, že ano. Každopádně jsem tu myšlenku raději rychle zavrhl. Jsme prostě jenom kamarádi, prakticky jako sourozenci. Takže žádné rande, pouze bláznivé kamarádské setkání.
    Ještě než jsem vyšel z domu, v rychlosti jsem na sebe stříkl trochu kolínské a ulízl si vlasy, což mi vydrželo asi tak minutu.
    Bylo zvláštní se zase potulovat temnými uličkami. Dříve byla tma má kamarádka. Schovávala mě před problémy a nejednou mi pomohla utéct. Ale tentokrát to bylo jiné. Cítil jsem se zranitelný. Možná má duše už nebyla tak temná. Možná se v ní rozhořel malý plamínek naděje…

 

*** 

    Za několik minut jsem dorazil ke starému kinu. Neměl jsem to moc daleko, ale přesto jsem musel posledních pár minut běžet, abych dorazil včas. Jenže až na jedno staré auto bylo parkoviště opuštěné. Chvíli jsem nejistě stál a čekal. Pomalu mě to přestávalo bavit a já se netrpělivě podíval na hodinky - bylo deset minut po dvanácté. Kde sakra je?
    Po patnácti minutách jsem měl sto chutí odejít. Nejspíš to byl velmi povedený žert Jane nebo někoho jiného. Žádné jiné vysvětlení mě nenapadalo. Kdyby nešlo o mě, asi by mi to přišlo docela vtipné, ale bohužel jsem v tom trapném postavení byl já sám.
    Najednou jsem uviděl, jak se ke mně blíží pět postav. Byli to nejspíš nějací mladí kluci a na hlavě měli nasazené kapuce, takže jsem jim neviděl do tváře. Se značným znepokojením jsem si všiml tyčí, které profesionálně drželi v rukou.
    Pár metrů ode mě se zastavili, ale za chvíli se dali zase do pohybu. A mně v tu chvíli došlo, že jsem v parádním průšvihu. Skočil jsem rovnou do pasti.
    Ten první a nejvyšší si jako jediný sundal kapuci. Jak se dalo čekat, byl to Owen. Zřejmě mu nestačily obvyklé vtípky jako vyhazování mých sešitů z okna nebo jeho oblíbené podrážení noh.
Pak jsem si však vzpomněl na Billova slova a strach se do mě nepříjemně zahryzl. Každopádně jsem se snažil zachovat klid a vymyslet něco, co mě z této prekérní situace dostane. Rvát jsem se uměl dobře a svaly mi rozhodně nechyběly, jenže…
Jenže měli přesilu. Bylo jich pět a navíc měli ty tyče, zřejmě z kvalitní oceli. Naplánovali si to opravdu skvěle.
    "Ale ale, maličký Sam a chycený jako myš v koutě. Nechal ses opravdu rychle přesvědčit, Poseroutko!" řekl Owen a zlomyslně se zachechtal. "Upřímně? Čekal jsem víc," dodal a tentokrát se rozesmála celá jejich parta.
    Cítil jsem, jak mi rudne obličej. Tentokrát jsem zahodil veškeré andělské chování. Chtěl jsem jenom jedno - ublížit mu. Rozcupovat ho na malé kousíčky, šlápnout mu do ksichtu.
"Já že jsem poseroutka? A podíval ses někdy do zrcadla? Nevím, kdo neměl dost kuráže přijít sám. Jestli mě chcete zmlátit, tak klidně do toho, ale stejně se ti budu smát, protože pět na jednoho je prostě ubohost," řekl jsem s úsměvem. No jo, odvaha mi rozhodně nechyběla.
"Však tě ten smích přejde," zavrčel jeden kluk vzadu.
Drze jsem se ušklíbl. "Je to přesně tak, jak jsem říkal. Všichni jste jen obyčejní srabi," prohlásil jsem rádoby lhostejným tónem a nenápadně sledoval Owenovu reakci. Seběhlo se to prakticky ihned.
    Probodl mě nenávistným pohledem a pak se na mě se vzteklým řevem vrhl. Přesně to jsem však čekal a díky rychlým reakcím jsem uhnul, takže se Owen trochu zapotácel. To ho rozzuřilo ještě víc a já věděl, že teprve teď začíná opravdový souboj.
    "Nechcete mi dát jednu tu tyč, ať se síly trochu vyrovnají?" zeptal jsem se nadějně.
"Dostaneš akorát tak přes hubu!" plivl po mně jeden z Owenových kumpánů.
"Fajn!" řekl jsem naštvaně. Nesnáším lidi, kteří nehrají čestně. Má šance na úspěch byla téměř mizivá a oni to moc dobře věděli. Mohl jsem se samozřejmě vzdát a nechat je, ať mě zmlátí. Pod vedením Liama jsem se však pár dobrých chvatů naučil, takže malá naděje tu byla.
    Ještě než jsem se stihl pořádně připravit, všech pět se na mě najednou vrhlo. Kdyby neměli ty tyče, možná bych to zvládnul, ale takhle mlátili do každého nechráněného kousku mé kůže.
Snažil jsem se jim podkopnout nohy a sebrat zbraně, ale šlo to velice těžko. Ten nejmenší dostal ode mě pár kopanců, a dokonce se mi podařilo Owenovi zlomit nos. Jenže to bylo tak všechno. Většinou jsem se spíš snažil krýt rukama a odrazovat rány.
    Pravé rameno, rána do žaludku, bedra, zápěstí,... brzy jsem to přestal počítat. Hlava, na které jsem měl velkou tržnou ránu, bolela jako čert. Chvíli jsem si myslel, že se pozvracím. Taky jsem měl nejspíš zlomených několik žeber, ale v tu chvíli jsem to považoval za nejmenší problém. Když už jsem jen klečel a plival krev, přestali mě tolik mlátit.
    "Dost!" řekl Owen.
"Ale kámo, pár kopanců navíc mu přece neuškodí," řekl jeden z jeho party.
"Mlč, Patriku! Ty moc dobře víš, že ho chci dorazit já!" rozkřikl se Owen. Pak se stalo něco, co jsem absolutně nečekal. Svou tyč odhodil pryč a mírnými kroky se ke mně blížil. Nejdřív jsem si myslel, že dostal rozum a chce mi pomoct. Ale jeho zlomyslný úšklebek mi prozradil, že nic takového nemám očekávat. Můj instinkt mi říkal, že to bude horší. Mnohem horší.
"Owene, to nedělej. Prozradíš se," řekl tichým hlasem ten kluk jménem Patrik.
"Řekl jsem, ať držíš hubu!" procedil skrze zuby a hněvivě se na mě podíval.
Rozkašlal jsem se a tentokrát jsem opravdu zvracel. Hlava se mi motala jako nikdy a nedokázal jsem pořádně zaostřit. Jenže pak se stalo něco zvláštního.
Owen zvedl ruce a nějakou zvláštní silou mě vyzdvihl vysoko do vzduchu. Šokovaně jsem na něho zíral. Byl jsem naprosto bezmocný.
"Už nejsi tak odvážný, co?! Došla ti kuráž? Ale to byl jen začátek, milý Same. Bude to peklo, to mi věř. A žádný strážný anděl ti nepomůže. Pamatuj na moje slova, Poseroutko!" řekl Owen klidným hlasem.
    Pak máchl rukama, objevil se červený záblesk a já letěl přes celé parkoviště, až jsem prudce narazil do toho polorozpadlého auta. Pomalu jsem se propadal do tmy. V uších mi zněl jenom Owenův zlomyslný smích a poslední slova. Co to mělo znamenat? Věděl snad něco o andělech? A ještě hůř - co je vlastně zač?
    Přes velké bolesti jsem se zvedl ze země a posadil se. Znovu se mi zatočila hlava. Měl strach, abych neomdlel. Byl jsem zkrátka v pořádném maléru.
    Pak jsem si však vzpomněl.
Kdyby se něco vážného stalo, něco opravdu důležitého, zavolej na toto číslo.
Z posledních sil jsem sáhl do zadní kapsy a vytáhl skrčenou cedulku. Děkoval jsem všem bohům za to, že jsem si vzal mobil. A nejspíš se stal zázrak, protože na něm nebylo ani škrábnutí. Pracně jsem vytočil číslo a čekal, až to někdo zvedne.
"Haló?" ozval se známý hlas, ale já si ho v tu chvíli nedokázal zařadit.
"Pomoc," zachroptěl jsem. A pak nic. Jen tma…

Kapitola 10. / 12.