AK: Kapitola 12. (V řadách andělů)

 

    Utíkám. Křičím. Běžím po temné ulici a vím, že mě za chvíli dohoní. Stíny. Obklopují mě ze všech stran a tiše se pochechtávají. Chtějí moji hlavu. Touží spatřit, jak se zmítám v bolestivé agónii. Mají za úkol mě zabít. Najednou začne všechno hořet - domy, stromy a dokonce i lidé. Ani mně se oheň nevyhne. Cítím, jak mě sžírá. Nejdřív to začalo pravou rukou, tentokrát mi hoří plíce. Ta bolest. Prosím, ať už to skončí!
    Zastavuji se. Nechávám stíny, ať dílo ohně dokončí. Slyším, jak se za mnou tiše pochechtávají. Najednou se opět ocitám na tom mostě. Neváhám ani vteřinu, padám. Propadám se do černočerné tmy…
    Brzy však ke mně proniká ostré světlo. Cítím, jak mi někdo násilím otevřel pusu a něco mi vlévá do krku. Hrozně to pálí a já propadám panice, protože oheň je zpátky. Zmítám se, křičím.
"Uklidni se, pitomče."
Ten hlas mi byl povědomý. Určitě to je další stín. Chce mě zabít. Lije mi kyselinu do krku…Najednou ucítím ostré bodnutí a já se po chvíli opět propadám do temnoty…

 

***

    Pár minut před svítáním jsem se konečně probudil. Nejdřív jsem byl ze svých snů ještě trochu zmatený, ale postupně jsem si uvědomil, že tohle je realita. Jedno mi bylo jasné - nejsem mrtvý. Každý kousek těla mě totiž nesnesitelně bolel.
    Se značným vypětím jsem se rozhlédl po místnosti. Absolutně jsem netušil, kde vlastně jsem. Místnost byla prostorná a velkými francouzskými okny sem pronikalo spoustu světla. Na první pohled by se dalo říct, že to je jen velmi moderní obývák, ale bylo tu také všemožné nemocniční zařízení. Vedle mě stále kapačka s výživou. Nejdřív jsem nechápal, k čemu je tu dobrá, ale pak mi to došlo. Byla pro mě. V žíle jsem měl zavedenou jehlu, která mě nejspíš držela při životě. Ale který dobrák se o to tak snažil? Pokusil jsem se vstát, ale byl jsem moc slabý. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat.
    Čekání se nakonec vyplatilo. O půl hodiny později přišel můj zachránce. Člověk, kterého bych tu absolutně nečekal. Na bílé kůži mu pohrával radostný úsměv. Načervenalé oči vypadaly sice trochu děsivě, přesto v nich hrály veselé jiskřičky.
    "Co tady děláš, Bille?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Čekal jsem teda víc nadšení," prohlásil Bill vesele. "Udržet tě na živu je někdy docela kumšt. Jak ti je?"
"Počkej! To tys mě našel? Ale… jak to? To nechápu," řekl jsem zmateně. Bylo to dost podezřelé. Tohle prostě nebylo možné.
"Same, zavolal si mi přece na mobil, pamatuješ? Mobil je taková věc, která…"
"Já vím, co je mobil, Bille!" přerušil jsem svého kamaráda. "Jen… nechápu to. To číslo mi dal Liam. Ehm, totiž můj strýc," zalhal jsem urychleně.
"Tak strýc, jo? Co je to za strýčka, který ti dá křídla?" zamumlal potichu, ale jeho slova nešla přeslechnout.
"Jak to víš?!" vyjel jsem na něho.
Provinile se na mě podíval. "Same, hlavně se prosím nenaštvi."
"Jsem klidný jako beránek," ucedil jsem vztekle. "Tak mluv, co je to za tajemství?"
Bill si povzdechl. "Víš, já jsem taky anděl. S Liamem se znám, tak mi řekl, ať po tobě občas hodím očkem. Prý máš nepříjemný zvyk vyhledávat maléry," řekl a koutky úst mu nepatrně zacukaly.
"To je takový hajzl!" vyštěkl jsem vztekle. Něco takového se dalo čekat. Pořád se ke mně choval, jako kdyby mi bylo pět. Nejspíš si myslel, že se mi nedá věřit…
"Měl o tebe strach. Já byl jen jistota," řekl Bill opatrně.
"Tak jistota, jo? Nejspíš jsi to věděl hned první školní den, co?!" procedil jsem skrze zuby.
"Ne. To, že jsi anděl, jsem vůbec netušill. Došlo mi to až na pláži, když jsi získal Jane."
"Jak získal?" zeptal jsem se nechápavě.
"To znamená, že si ji vzal pod ochranná křídla. Je to tvoje osoba, chápeš?" řekl s úsměvem.
"Jo, je mi to jasný," odpověděl jsem rádoby lhostejným hlasem.
    Chvíli bylo trapné ticho. Připadal jsem si, jako kdyby mě někdo zradil. Bill a anděl? Nemožné! Jak to, že jsem to nepoznal? Kolik andělů mě ještě hlídá?
    "Jak dlouho jsi andělem?" zeptal jsem se se skrývanou zvědavostí.
"Od roku 1936," prohlásil stále tak opatrným hlasem.
"Aha," řekl jsem inteligentně.
"Same, proč to prostě nemůžeš vzít jako fakt? Vždyť jsem pořád stejný! Tvůj kámoš Bill."
"Jo. Můj neuvěřitelně otravný kámoš Bill," řekl jsem s nepatrným úsměvem.
"Tak hele! Nezapomeň, že jsem ti zachránil život," oplatil mi úšklebek.
"Máš pravdu," uznal jsem a trochu se zastyděl za to, že jsem mu nepoděkoval dřív. "Zachránil si mi život. Jsem tvůj dlužník."
"Nekecej kraviny. Vždyť bys udělal to samé," řekl Bill.
"Hm, jasně," odpověděl jsem. Ve skutečnosti jsem si nebyl úplně jistý, jak bych se vlastně zachoval. Byl jsem dítě ulice. Vychovala mě tak, že mi vždy šlo jen o vlastní přežití. Ostatní se chovali stejně. Ale kdo ví, třeba jsem se změnil.
"Ještě mě trápí jedna věc," řekl jsem a podíval se na kapačku.
"Vševědoucí Bill vám dá odpověď na každou otázku, pane," řekl Bill s vážnou tváří.
"Nech si těch šaškáren," napomenul jsem ho. "Radši mi řekni, proč mě tak zřídili."
"Ehm, to ti teď říct bohužel nemůžu. Ale jestli tě to potěší, brzy se to dozvíš."
"Skvělé!" vyštěkl jsem podrážděně.
"Momentálně musíme vyřídit hlavní věc, která by tě mohla zajímat," řekl a ušklíbl se.
"Tak to jsem fakt zvědavý," prohlásil jsem ironicky.
"Jdeme zhodnotit tvůj zdravotní stav."

Kapitola 11. / 13.