AK: Kapitola 13. (Porážka)

 

    Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že je Bill anděl. Ta představa byla prostě absurdní, ale postupem času jsem si začal docela zvykat. Spíš mě zaráželo, že jsem si toho nevšimnul dřív. Bill sice vypadal jako normální teenager (až na to, že je albín), ale občas jsem přece jen postřehl drobné odchylky v jeho chování. Čas od času mu uklouzlo slovo, které bylo na dnešní dobu příliš zastaralé. Taky exceloval v dějepise - podrobně dokázal popsat vše, co se týkalo první i druhé světové války. Učitelům to vysvětloval tak, že jeho otec pracuje v muzeu, které je zaměřené na moderní dějiny.
    Jak jsem se pomalu uzdravoval, Bill mi často vyprávěl o svém životě. Bylo dost zvláštní poznávat nejlepšího kamaráda i z této stránky.
    Například zažil dobu, kdy USA vstoupily do první světové války. Bill pak na straně Dohody bojoval proti Německu. Podle jeho slov to však bylo nesmyslné krveprolití. V první i druhé světové válce totiž ztratil hodně přátel a byl svědkem toho, co taková válka s lidmi dokáže. Jednou se mu dokonce stalo, že nedokázal ochránit svou osobu. Ráchel, desetiletou židovskou dívenku, zabili nacisté dřív, než se k ní Bill dostal. Tenkrát si to hodně vyčítal a začal lidmi opovrhovat. Teď se však na to dívá jinak. Prý mu trvalo dost dlouho než pochopil, že musíme své osoby chránit nejen před nadpřirozenem, ale také před jejich vlastním druhem - před lidmi.
    Kromě andělských záležitostí Bill také studoval. V průběhu života vystudoval na Harvardu medicínu, na Princetonu geofyziku a na Oxfordu práva. Řekl jsem mu, že je blázen, ale v duchu jsem ho musel obdivovat.
    Přesto všechno se Bill nikdy nestal slavným. Díky magii, kterou andělé ovládají, na nás mohou lidé zcela zapomenout. Mohl bych být třeba Abraham Lincoln, ale kdybych chtěl, nikdo by si mě nepamatoval. Bylo to tak prosté…
    Začal jsem na Billa dorážet, ať mi k magii řekne něco víc, ale bylo to k ničemu. Prý mi Liam všechno vysvětlí - klasika. Přesto jsem byl rád, že je mým osobním lékařem, protože…
    Protože jsem na tom byl zkrátka mizerně. Otřes mozku, vykloubené rameno, dvě zlomená žebra, zlomený kotník, jedna hluboká tržná rána na zádech a plno modřin - normálního člověka by to vyřadilo z běžného života nejméně na dva, tři týdny. Já jsem se však uzdravoval mnohem rychleji, takže jsem se za týden cítil už docela fit.
    Znepokojoval mě však Janin neklid. Doufal jsem, že je v pohodě a nehrozí jí žádné nebezpečí.
Samolibý hlásek v mé hlavě mi však našeptával, že se třeba bojí o mě. V duchu jsem si představoval, jak sedí nad mým bezvládným tělem a pláče, protože mě milu…
    "Same! Tak jak se dneska cítíš?" přerušil mé úvahy Bill, který právě přišel ze školy. Okamžitě jsem sebou provinile trhnul a snažil se zaplašit představy, které se neustále rodily v mé hlavě. Nesmím na ni takhle myslet, je to zákon!
"Je ti dobře?" zeptal se Bill znovu a tentokrát vážněji.
"Jsem v pohodě," řekl jsem. "Jenom bych ocenil, kdybys mě konečně zbavil té kapačky. Začíná to být poněkud omezující."
"Já ti nevím, měl by sis ji ještě nechat. Potřebuješ nabrat sílu."
"Nejsem mimino!" odsekl jsem podrážděně.
"To já vím, kámo. Jenže jako tvůj doktor…"
"Na to ti kašlu, Bille! Prostě… prostě tu kanylu vyndej." Věděl jsem, že se chovám hnusně, ale nemohl jsem si pomoct. Vždycky jsem spoléhal jen sám na sebe. Billova odborná péče mi dost pomohla, ale zároveň mi začínala lézt na nervy. Potřeboval jsem svobodu.
    "Je všechno v pohodě?" zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel. Trochu mi ten pohled připomněl Liama - vždycky jsem měl pocit, že si mě prohlíží pod mikroskopem. Teď to bylo stejné.
"Jasně," odpověděl jsem o něco mírněji. "Jenom mě už přestává bavit ta hra na umírajícího."
"Jo, to chápu. Tak ukaž, já ti ji teda vyndám," řekl a já poslušně natáhl ruku. Bylo to rychlé. Bill měl zřejmě dlouholetou lékařskou praxi. Sice bych to nejspíš zvládnul taky, ale člověk nikdy neví.
"Díky," řekl jsem vděčně.
"Za málo," odpověděl s úšklebkem.
    "Takže moje hospitalizace zřejmě skončila, co? A stejně tak i ulejvání. Musím zpátky do školy - třikrát hurá!" prohlásil jsem sarkasticky. Přesto jsem byl rád. Ne kvůli škole, ale hlavně kvůli Jane. Ta malá potvůrka mi neskutečně chyběla. Navíc jsem anděl, musím ji přece chránit. Pro jednou jsem byl za to rád - aspoň mám záminku se s ní vídat. Mou radost však rázem smetla Billova další slova.
"Víš, Same, teď nikam nemůžeš," řekl opatrně.
Můj úsměv se ihned vytratil. "Jak to myslíš? Vždyť už jsem celkem v pořádku. Jasně, budu možná ještě trochu kulhat, ale není to nic vážného."
"Nemůžeš nikam, protože nic nevíš. Bez informací jsi zranitelný. A oni se vrátí," dodal tiše.
"Kdo se vrátí?" zeptal jsem se nechápavě. A pak mi to došlo. "Ty myslíš Owena a jeho tlupu goril? Tak s těmi si to ještě vyřídím…"
"Prostě zůstaneš tady! Liam mi nařídil…"
"Je mi úplně jedno, co ti ten hňup nařídil! Nemůžete mě tu držet. Prostě jdu okamžitě pryč, a jestli se mi postavíš do cesty, budu ti muset ublížit," prohlásil jsem výhružně.
"Nechovej se jako blbeček, Same. Všechno se dozvíš, jen musíš mít trochu trpělivost."
"Já ti ale seru na trpělivost!" neovládl jsem se. Okamžitě jsem se zvedl a kulhavě šel ke dveřím. Přece nenechám sebou zametat podlahu, nejsem malé dítě.
    Najednou se stalo něco divného. Bill držel v dlaních zvláštní zářící kouli. To světlo, které vydávala, bylo neuvěřitelné. Jako nějaké kouzlo. Nic takového jsem nikdy v životě neviděl. Připadalo mi, že drží v rukou samotné slunce. Byla to snad iluze?
    "Co to je?" zeptal jsem se uchváceně.
"Promiň, Same," řekl Bill. A než jsem si stačil uvědomit, co dělá, zářící světlo do mě narazilo. Podvědomě jsem tušil, že mi to neublíží, ale přesto jsem si připadal, jako kdyby mě srazilo stádo volů. Okamžitě se mi zatmělo před očima a já se sesunul na zem.
Ten anděl, můj kamarád, mě porazil. A já si připadal jako malý slabý kluk, který je uvězněný ve velkém světě…

Kapitola 12. / 14.