AK: Kapitola 14. (Démoni)

 

    Znáte tu situaci, kdy se probudíte po velké pařbě, hlava vás bolí jako čert a myslíte si, že vás to asi zabije? Tak přesně takový pocit jsem měl dnes ráno.
    Nebylo to klasické probuzení, kdy vyskočíte radostně z postele připravení na dlouhý den, ani pomalé líné vstávání, kdy proklínáte toho, kdo vymyslel budík. Byl jsem tak nějak… nevím, jak to popsat. Prostě zmatený. Nakonec jsem se však probral, i když s těžkou snahou vzpomenout si, co se vlastně stalo.
    "Same?" ozval se známý hlas, tentokrát výjimečně bez ironie.
Promnul jsem si tvář a snažil se zaostřit pohled na toho puntičkáře, který mi věčně vštěpoval, že se mám zout už na prahu.
"Kde to jsem? A co tu vlastně děláte? Já… je mi divně," vysoukal jsem ze sebe a radši zavřel oči. Měl jsem pocit, že hodím šavli.
"Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že ses tak rychle dostal do průšvihu?" zeptal se Liam staroslitvě.
"Zřejmě mám talent," odpověděl jsem s úšklebkem.
"Byl bych raději, kdybys měl talent na něco jiného. Bill mi všechno řekl. Kdyby nebylo tvé zbrklosti, nemuselo to takhle dopadnout. Ale abych byl upřímný, asi bych se zachoval stejně, ale…"
"Počkat!" přerušil jsem ho. Liam měl ve tváři pocit absolutního zmatku.
"Řekl jsem něco špatně?" zeptal se nechápavě.
"Vy mě chápete? Vy? Zachoval byste se stejně jako já? Nemožné!" prohlásil jsem sarkasticky.
Nejvyšší anděl se nejdřív trochu zamračil, ale pak se uznale pousmál.
"Uznávám, že bych se zachoval stejně. Alespoň vidíš, jak hluboko jsem klesl," prohlásil a na tváři se mu objevil jeho známý škodolibý úsměv. No jo, to by nebyl on.
"Ha ha, velmi vtipné. Tak mi aspoň řekněte, kde jste byl a co to bylo za kouzlo, které mě smetlo."
    "První část tvé otázky ti objasním později. Tu druhou bych ti ale mohl vysvětlit hned teď. Pro začátek bys měl vědět, že to není kouzlo, ale magie," řekl vážným hlasem jako vždy.
"Magie? O té se Bill zmiňoval," prohlásil jsem zaujatě.
"Vážně?" zpozorněl Liam. "O magii ti neměl nic říkat. Jasně jsem mu řekl, že ti to vysvětlím já."
"Jenom se o ní zmínil v souvislosti se svojí minulostí. Neříkal mi žádné podrobnosti."
"Hm, dobrá. V tom případě bys měl vědět, že magie není něco, co se dá naučit jako ve škole. Většinou musíš mít vrozený talent. Bez něj se sice můžeš naučit pár jednoduchých věcí, ale andělé s nadáním mají opravdovou moc."
    "Takže budu umět čarovat jako Harry Potter?" vypustil jsem z pusy hned to první, co mě napadlo.
Liam si povzdechl. "Jestli se ten kluk někdy naučí základům magie, bude to zázrak," řekl kamsi do nebes. Pak se podíval na mě.
    "Nikdo neví, kde se to v nás vzalo," pokračoval tichým hlasem. "Mezi anděly kolují nejrůznější řeči. Existují prastaré legendy, ve kterých se vypráví o vzniku magie.
    Ta nejstarší je o Williamovi, andělovi, který bojoval o svůj život. Neví se nic, jen to, že se objevila neuvěřitelná energie. Magie ho zachránila, ale zároveň zničila. Umožnila mu sice porazit nepřítele, ale z tak velké síly se zbláznil. Neuměl s ní zacházet. A to se mu stalo osudným."
"Co se s ním nakonec stalo?" zeptal jsem se.         
"Nevím. Jestli je to pravda, tak se nejspíš sám zabil," řekl Liam a lhostejně pokrčil rameny.
"A další legendy?"
"Nejsme tu od toho, abychom si říkali legendy," odsekl mi Liam s potměšilým úsměvem. "Stejně tě to nezajímá." Mě to ovšem zajímalo. A jak!
"Tak mi tedy povězte, kde jste celou tu dobu byl."
"Zařizoval jsem jednu důležitou věc."
"Jakou?" vybafl jsem drze.
Čekal jsem, že tmavovlasý muž odsekne něco v tom smyslu, že mi do toho nic není, ale jeho reakce mě dokonale překvapila.
    "Pamatuješ si ten útok, Same?"
"Jasně, ale co to má společného s mou otázkou?" zeptal jsem se zmateně.
"Hned se k tomu dostanu. Takže si pamatuješ všechny detaily, ano?"
"Jo."
"A víš, proč tě napadli?"
    To mě dokonale zaskočilo. Samozřejmě že jsem to věděl. Owenovi vždycky dělalo dobře, když mě mohl nějak ponížit. Netušil jsem, proč jsem se mu stal trnem v oku, ale bral jsem to prostě jako fakt.
"Owen to naplánoval," řekl jsem po chvíli ticha. "To je jeden kluk ze školy. Řekněme, že se nemáme zrovna dvakrát v lásce."
Liam chápavě přikývl. Zdálo se mi to, nebo se jeho oči opravdu trochu zaleskly? Bylo to divné, ale z úvah mě přerušil andělův hlas.
"Samozřejmě, že tě nemá v lásce. Ale to nikdo z nich. Nemají nás prostě rádi," řekl a povzdechl si.
"Jak to myslíte? Chcete říct, že to o nás ví?" vyjekl jsem.
"Ano."
    V tu chvíli nastalo hrobové ticho. Liam byl tak zamyšlený, že zřejmě ani nevnímal moji přítomnost. Sice jsem měl na jazyku milion otázek, ale přemohl jsem se a trpělivě vyčkával, až mi to vysvětlí.
"Víš proč tu jsme, že ano, Same?" přerušil Liam konečně ticho. "Myslím jako andělé."
"Musíme chránit lidi," odpověděl jsem.
"Správně. A myslíš, že existují i tvorové, kteří chtějí lidský život zničit?"
To byla divná otázka, ale usoudil jsem, že zřejmě existují. Jinak by se starouš přece neptal.
"Asi ano," odpověděl jsem váhavě.
"Zase máš pravdu. Ale dám ti ještě jednu otázku. Zkus trochu zapřemýšlet, prosím. Nemusíš hned odpovídat. Co je opak anděla?"
    Opak anděla? Nejspíš nějaký temný tvor, to bylo jasné. Možná démon. Nebo snad čert či ďábel? Určitě to bylo něco z toho.
"Tak co, už jsi na to přišel?" zeptal se mě.
"Démon?" zkusil jsem.
    Věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů. "Je jedno, jak jim říkáš. Ale máš pravdu, je to v podstatě něco takového. Démon je ztělesněním temnoty, proto je třeba ho nepodceňovat. Je lstivý, chytrý a trpělivý. Je stejně silný jako my. Vysává z lidí radost, štěstí i lásku, proto je tak nebezpečný. Když se démon na nějakého člověka upne, udělá z něj trosku.
Stejně jako andělé umí ovládat magii. Ale nepleť si to. Jedná se o černou magii."
"Chcete říct, že na mě zaútočili démoni? Že Owen je něco tak hnusného?"
V tu chvíli mi bylo jasné, proč mě Bill zadržel. Měl pravdu. Neměl jsem dost informací.
"Klid, všechno se dozvíš," řekl po krátkém zaváhání Liam. Jeho zachmuřený obličej však prozrazoval, že to nebude jen tak.
"Ale?" naznačil jsem.
Anděl se posmutněle usmál.
"Chci to vědět," dorážel jsem na něho. "Co jste naplánoval?"
"Budeš muset podstoupit výcvik. Ty se rychle učíš, nebude to trvat dlouho. Ale nějakou chvíli přece jen," řekl opatrně.
"Výcvik? Kde? Jak dlouho?" vyhrkl jsem.
"Bohužel ti nemůžu prozradit, kde výcvikové centrum je. Přesnou polohu znají jen ti andělé, kteří už mají tyto věci za sebou. Budeš tam muset zůstat minimálně rok, podle toho, jak rychle ti to půjde."
    Po tomto prohlášení jsem měl pocit, jako kdyby mi v břiše vybuchnul granát. Všechno se to zdálo neuvěřitelné. Doufal jsem, že se všechno vrátí zase do starých kolejí, ale doby, kdy jsem si mohl pohodlně pustit telku a u toho pít pivo, byly zřejmě definitivně pryč. Zase ztratím své přátele.
A Jane! Co jen jí řeknu? Jak vydržím bez té denní dávky optimismu?
Může být snad něco horšího? Za nějaký čas se ukázalo, že opravdu může…

Kapitola 13. / 15.