AK: Kapitola 15. (Odcházím)

 

    "No konečně!" pustila se do mě s vervou Jane, až jsem se ustrašeně přikrčil. "Měl jsi vůbec tušení, jaký jsem o tebe měla strach?! Celý týden ses vůbec neozval! A najednou si mladý pán usmyslí, že se se mnou sejde!" vychrlila ze sebe naštvaně.
"Promiň mi to. Můj strýc měl, ehm, autonehodu. Vím, že jsem ti měl aspoň zavolat, ale zkrátka jsem měl jiné starosti," zalhal jsem. Přece jí nebudu vykládat, jak mě zmlátila parta démonů.
    Jane okamžitě opustil vztek a místo toho se zatvářila provinile. Už zase mi připomínala štěně, které něco provedlo.
"Same, promiň mi to. Já… nevěděla jsem...," začala se omlouvat a konejšivě mě chytla za ruku. Kýval jsem hlavou, že její omluvu beru, ale ve skutečnosti jsem si tu starost užíval a málem se usmíval jako blažený blbeček.
"V pohodě, nic se nestalo. Víš, chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit," řekl jsem a spokojený výraz z mé tváře najednou zmizel. Jak jen jí to mám říct?
"Jo, jasně. Ale co tvůj strýc? Je v pořádku?" zeptala se starostlivě a očekáváním poskočila.
"Chvíli to vypadalo děsivě, ale bude v pohodě." Kdyby tak věděla…
"Tak to jsem moc ráda," řekla a usmála se. Pak si všimla, že mě ještě pořád drží za ruku, začervenala se a pustila mě. "Promiň, nechala jsem se trochu unést. Bála jsem se o tebe," dodala.
    Snažil jsem se ty myšlenky zabrzdit, ale v duchu jsem se dmul pýchou jako páv. Bála se o mě! Připadal jsem si jako nějaký starodávný hrdina.
Pak jsem se ale vrátil zpátky do reality. Vypadalo to, že Jane chce, abych něco řekl. Ale co?
Jane, je mi to líto, ale kvůli démonům tu nějakou dobu nebudu. Jsem sice tvůj anděl strážný, ale musím podstoupit výcvik. Nedělej si starosti, ostatní andělé tě budou hlídat, jenom o tom nebudeš vědět. A já se vrátím brzy, počítám tak za rok.
Trpce jsem se pousmál nad tou představou. Tohle jsem prostě neuměl, nebylo v mých silách to zvládnout. Jak jen se dává sbohem? Měla by existovat nějaká příručka…
    "Musím odjet," řekl jsem tiše a raději hleděl do země, protože její upřímné hnědé oči mě děsily.
"Cože?" zeptala se nechápavě a já konečně vzhlédl. Ten pohled byl zmatený. A plný strachu…
Rvalo mi to srdce, protože jsme se za poslední měsíce hodně sblížili. Navíc jako anděl strážný jsem cítil všechny její emoce.
Na druhou stranu bude možná lepší odjet. Mezi námi bylo něco nevysloveného. Něco, co se zkrátka nesmí stát, i kdybych sebevíc chtěl. Takhle se alespoň všechno vyřeší.
    "Víš, dostal jsem nabídku," začal jsem se svou skvěle nacvičenou lží. Byla to dost přehnaná a pitomá historka, ale doufal jsem, že se v tom nebude rýpat. "Jeden fotbalový tým si mě vybral v Sydney jako hráče. Nechci se chlubit, ale už jsem pár soutěží vyhrál a já mám teď Austrálii reprezentovat. Dobře mi zaplatí."
"Teda… Nevím, co na to říct," řekla po chvíli ticha.
"Já vím, je to narychlo. Ale je to pro mě životní šance. A nebudu tam napořád. Samozřejmě plánuju se zase vrátit, ale ještě nevím, jak dlouho tam zůstanu."
"Vždyť budou určitě skvělé nabídky i tady," namítla zoufalým hlasem. "Proč zrovna Austrálie? Je to tak… daleko."
"To může trvat moc dlouho. Mám teď konečně šanci ukázat, co ve mně je," řekl jsem a v duchu si nadával za svoji netaktnost.
"Aha. Jasně, máš pravdu. Je to tvůj sen, že?" zeptala se zklamaně a já se cítil jako ten největší ubožák.
    Bylo mi jasné, že je kvůli mně hodně smutná. A samozřejmě taky naštvaná. Byl bych radši, kdyby na mě křičela, jak to občas dělávala, ale ten její klid byl nepřirozený. Jen přetvářka. Snažila se zkrátka ukázat, jak je nad věcí. Kdybych necítil její emoce, nejspíš by jí to prošlo.
"Ano, to je. Chtěl jsem ti to říct dřív," prohlásil jsem inteligentně.
"To je od tebe hezké," řekla, ale mně bylo jasné, že hezké jí to hezké nepřipadá ani trochu. "Přišel ses rozloučit?" zeptala se lhostejně.
"No ano, ale…"
"Tak ti teda přeju hodně štěstí, Same," řekla a otočila se. Pak naštvaně odešla. Věděl jsem, že bych ji dohonil. Možná bych se s ní ještě stihl rozloučit jako opravdový kamarád. Potom by to však bylo ještě složitější. Pro nás oba. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než doufat, že se s tím Jane vyrovná dobře.
    Odchod z tohoto města byl složitější, než jsem myslel. Bylo to jako včera, když jsem sem přišel poprvé. Tolik věcí mě tu poutalo. Ale musel jsem jít dál. Přijal jsem svůj osud…

Kapitola 14. / 16. 

Moje poznámka:

Vím, že většina z vás si oblíbila jednu z hlavních postav, Jane. Po přečtení této kapitoly si možná kladete otázku, co s ní teď bude. Proto jsem se rozhodla, že další kapitoly rozdělím mezi Sama a Jane. Nemusíte se tedy bát, že vaše ztřeštěná hrdinka vymizí z příběhu.