AK: Kapitola 16. (Cesta)

 

    Uplynulo už několik týdnů od doby, co jsem se s Jane rozloučil. Pořád jsem se Liama vyptával, kdy konečně vyrazíme, ale anděl tvrdil, že přípravy jsou důležité. Nakonec jsem se však dočkal.
    Odchod z města byl velmi nenápadný. Přesně ve tři hodiny ráno, když všichni normální lidé ještě spali, jsme sebrali své skromné věci a odešli.
Momentálně jsme seděli ve staroušově novém autě (Porsche 911 - na auta má docela vkus) a jeli přímo k letišti, kde už na nás čekalo soukromé letadlo.
    Abych byl upřímný, připadal jsem si jak celebrita. Sam Smith, slavná hollywoodská hvězda, jede luxusním autem k ještě luxusnějšímu letadlu, a to vše patrně kvůli autogramiádě nebo premiéře nového akčního filmu, kde samozřejmě ztvárnil hlavní roli.
    Musel jsem se usmát. Bylo to celkem pěkně vysněné. Realita však byla krapet jiná. Jako anděl musím podstoupit nějaký pošahaný výcvik, abych přežil. Člověk si prostě nevybere. Stejně mě ale zajímalo, jak to bude probíhat. Doufal jsem, že se nebudu muset plazit a běhat kilometry jako v armádě.
    "Za chvíli tam budeme, Same. Připrav se na přestup," přerušil mé úvahy Liam svým klidným hlubokým hlasem.
Zmohl jsem se jenom na nepatrné kývnutí, protože se do mě po dlouhé době zahryzla nervozita. Teď už jsem neměl na vybranou…
    Za malou chvíli se před námi objevilo velké letiště, kde zrovna jedno letadlo přistávalo. Bylo obrovské, ale kvůli nám tu rozhodně nebylo. Naše stálo pěkný kus stranou, oproti tomu obrovi vypadalo žalostně malé. Asi jako když srovnáte orla s vlaštovkou.
    "Proč musíme letět soukromým letadlem?" zeptal jsem se otráveně. S Liamem jsme si sice byli už trochu bližší, ale pořád mi svým puntičkářstvím dost lezl na nervy. Tohle bude dlouhý let...
"Je to hlavně kvůli nenápadnosti, ale samozřejmě v tom hraje roli i naše bezpečí," odpověděl trpělivě. Tak si říkám, že pokud si chtěl zachovat nenápadnost, neměl si brát takové super auto. Ale radši jsem mlčel.
"A jak dlouho bude let trvat?"
"Asi patnáct hodin," povzdechl si Liam. Zřejmě ho ta představa děsila stejně jako mě.
    Hodně jsem přemýšlel, kam to vlastně poletíme. Samozřejmě jsem se pokoušel prolomit Liamovu hradbu mlčení, ale anděl byl neoblomný. Nakonec jsem to nechal plavat a řekl si, že to budu mít aspoň s překvapením. Starost mi však dělala jiná věc. V životě jsem neletěl letadlem. Co když mi bude špatně?
    Nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zcela zbytečné. Spokojeně jsem poslouchal muziku a užíval si obsluhy v podobě dlouhonohé blondýny. Co se týče Liama, tak ten si našel novou lásku, totiž záchodovou mísu. Bylo mu vážně špatně a po celou dobu jsem ho skoro neviděl.
Jen občas, když se objevil v trochu lepším stavu, jsem se ho slušně zeptal, jestli nemá hlad. Většinou se zmohl jen na naštvané zavrčení, kdy zřejmě přemýšlel, čím by po mně mohl hodit.
Nejzábavnější však na tom bylo, že na anděly moc prášky nezabírají. Starouš se tedy mohl dopovat Kinedrylem, ale bylo mu to houby platné.
    Asi v sedm hodin večer mnou někdo zatřásl. Ospale jsem zamžoural a přemýšlel, co se sakra děje. Doufal jsem, že letadlo nemá poruchu nebo tak něco. Všechno ale vypadalo klidně.
"Co je?" zeptal jsem se poněkud ostřeji, protože fakt nesnáším, když mě někdo budí.
"Tady máš nějaké věci, obleč si to. Za chvíli budeme na místě," řekl Liam. Už nebyl tak zelený v obličeji, ale pořád vypadal dost unaveně.
"Jak vám je?" zeptal jsem se a pomalu vstával. Sice se mi vůbec nechtělo, ale neměl jsem na vybranou.
"Ujde to, ale teď už běž, nemáme času nazbyt."
    Zalezl jsem tedy do převlékací kabiny a začal jsem vytahovat věci z tašky, kterou mi dal Liam. Bylo trochu divné, že mi sehnal oblečení. S úlevou jsem zjistil, že jeho vkus opravdu není tak mizerný. Černé outdoorové kalhoty, triko s dlouhým rukávem, svetr, nepromokavá bunda a trekingové boty.
Pak jsem tam našel i nějaký ten pár ponožek a… RŮŽOVÉ TRENÝRKY SE SLONEM?!
"To si snad dělá srandu, ne?" zeptal jsem se svého odrazu v zrcadle. Ten parchant! To je určitě pomsta za to, jak jsem se mu vysmíval, když mu bylo špatně. Ty teploušské trenky jsem si samozřejmě nevzal, takovou radost bych mu nikdy neudělal! Nechal jsem si svoje a v duchu doufal, že tam bude nějaký obchod nebo tak něco.
    "Tak co, připravený?" zeptal se Liam, když jsem vyšel z kabiny. Samozřejmě mi neunikl jeho posměšný úšklebek.
"Já ano, ale co vy? Nechcete se nejdřív rozloučit se záchodovou mísou? Všiml jsem si, že jste se za posledních pár hodin docela sblížili," oplatil jsem mu stejnou mincí a na tváři mi pocukával úsměv.
On se na mě jenom lhostejně podíval. "Přidrzlý spratek," zamumlal, ale mě to ani v nejmenším nerozhodilo. Měl jsem radost, že jsem mu mohl oplatit ty trenky.
    Než jsme vyšli z letadla, Liam mi zavázal oči černou páskou. Prý je to tradice, nováčci prostě nesmí znát přesnou polohu výcvikového centra. Bylo mi to docela nepříjemné, ale nějak jsem to přežil. Zaregistroval jsem jen to, že jsme ještě pár hodin jeli autem a později i motorovým člunem přes nějaké jezero. Nebo to snad bylo moře? Docela jsem se děsil toho, kde vlastně jsem.
    Když jsme se ocitli na břehu a Liam mi konečně sundal tu zatracenou pásku, myslel jsem, že snad blouzním. Žhavé slunce, subtropické rostliny a ruch města vystřídala zasněžená krajina plná jehličnanů. Ledový vítr mě bodal do tváře a před námi nebylo nic jiného, než les.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se a pořád nevěřícně koukal, kam jsem se to dostal.
"Vítej v našem výcvikovém centru," řekl Liam a přitáhl si límec trochu víc ke krku. "Už jsem zapomněl, jaká je tu zima," dodal, když si všiml mého pohledu.
"Jaké výcvikové centrum? Žádné nevidím," řekl jsem zmateně.
Liam se rozesmál, což pro mě neznamenalo nic dobrého.
"Vidíš ten les?" zeptal se a spiklenecky na mě mrkl. Samozřejmě, že jsem ho viděl. Ten by nepřehlédl ani slepý.
"Jasně," řekl jsem. A pak mi to došlo! "Za tím lesem, že? Tam bude ten výcvik!"
Liam se pořád usmíval jako sluníčko. Nemýlil jsem se!

Kapitola 15. / 17.