AK: Kapitola 17. (Smutek)

 

    Šla jsem domů a jen stěží zadržovala slzy. Proč chce odjet? Proč? Vždyť všechno vypadalo tak normálně. Byl to kamarád, který mi opravdu rozuměl. Jasně, lítal z jednoho průšvihu do druhého, ale vždycky mě dokázal rozesmát. Myslela jsem, že to cítí stejně. V duchu jsem se kopala do zadku za svoji naivitu.
    Přesto jedna část mojí osobnosti toužila běžet zpátky, obejmout ho a omluvit se. A taky mu říct, že…
Že co? Ať neodjíždí? To by bylo hodně sobecké a já věděla, že tudy cesta nevede. K tomu bych se nikdy nesnížila. Vždyť co je vlastně zač? Kretén, namyšlená fotbalová hvězdička. Měla jsem na něho takový vztek. Zároveň však také strach, že už ho nikdy neuvidím…
    "Taxi!" zakřičela jsem a divoce mávala na oranžové auto. Chtěla jsem být co nejdřív doma. Nutně jsem potřebovala dvě věci - pořádně se vyvztekat a vzít si obří dózu se zmrzlinou.
"Kam to bude, slečno?" zeptal se muž ve středním věku a s vlasy už značně prořídlými. Řekla jsem mu jméno adresy a pak se schoulila vzadu na sedadle.
    Když jsem viděla všechny ty lidi ve městě, zajímalo mě, jestli mezi nimi není také Sam. Představovala jsem si, jak sedí u kašny a v ruce drží zapálenou cigaretu (fuj!). Toužila jsem znovu spatřit ty upřímné šedé oči a jeho oblíbené tričko s nápisem Metallica, které snad nikdy nesundával.
Povzdechla jsem si a nenápadně si otřela oči rukávem.
"Je vám něco?" zeptal se řidič, který mě pravděpodobně celou dobu po očku sledoval.
"Jsem v pohodě," řekla jsem a automaticky se na něho zamračila. Možná je hezké, že má starost, ale já jsem nikdy neměla v lásce vtíravé lidi. Je to úplně stejné jako s prodavačkami. Pořád vás otravují a nakonec se neudržíte a pošlete je do háje (v lepším případě). Potřásla jsem hlavou, až mi černé kudrliny nezbedně poskočily. Zase jsem se dostala tam, kam nemám. Můj mozek mě neustále překvapoval, ale to nejspíš všechny.
"Drobné si nechte," řekla jsem, když řidič zastavil. Než stačil cokoliv říct, vyskočila jsem z auta a běžela do svého útočiště. Mořský vzduch mě hladil po tváři, možná se mě snažil uklidnit duch mé maminky.
    "Ahoj," pozdravila jsem Jeremyho, totiž mého o deset let staršího bratra. Na krku měl zavěšený velký fotoaparát, pažemi a bradou si přidržoval nějaké papíry a zuřivě prohledával šuplík.
"Jane, neviděla jsi můj diktafon?" zeptal se a hlasitě zaklel, když se mu papíry sesypaly na zem.
"Půjčoval jsi ho přece Bobovi, pamatuješ?"
"Do háje, musím rychle za ním. Meelforskou banku před pár hodinami vykradli, chci tam udělat rozhovor. Bude to parádní článek!"
    Musela jsem se usmát. Jeremy pracoval jako novinář na volné noze a docela slušně mu to vynášelo. Vždycky jsem mu jeho psací i řečnické schopnosti záviděla. Kdysi se mě sice pokoušel naučit psát články, ale dopadlo to katastrofálně. Člověk by řekl, že jsem snad adoptovaná.
    "Zvládneš to tu pár hodin beze mě? Jake má dneska fotbal, takže přijde až kolem šesté. Ty si hlavně koukej udělat úkoly," řekl Jeremy a rychle si balil své věci do brašny.
"Moc dobře víš, že si je dělám poctivě každý den," ohradila jsem se. Jeremy na mě jenom šibalsky mrkl a odešel. Takhle to probíhalo většinou každý den, i když jeho pracovní doba byla dost nepravidelná.
    Dneska jsem však byla ráda, že konečně vypadl. Potřebovala jsem být sama. Když jsem se ujistila, že je Jeremy fakt pryč, rychle jsem popadla jeden časopis z konferenčního stolku a začala ho trhat. Řvala jsem, nadávala a vychutnávala si ten pocit, že můžu těm nebohým listům ublížit. Když už mi pod nohama konečně ležel ten "zmasakrovaný" časopis, uklidnila jsem se. Neobtěžovala jsem se však s nějakým zbytečným úklidem a namířila si to rovnou k mrazničce. Čokoládová a velmi kalorická zmrzlina byla to pravé, co jsem teď potřebovala. S vervou jsem se do ní pustila a nepřestávala hledat dno krabice, dokud jsem nefuněla jako hroch. Pro dnešek to nejspíš stačilo.
    Odplazila jsem se do svého pokoje, padla na postel a toužila po spánku. Třeba bych se pak probudila, venku by svítilo sluníčko a já bych zjistila, že to byl jen hloupý sen.
    Když se Sam do mého života připletl, okamžitě jsem vycítila, že z nás budou opravdu dobří přátelé. Že z něj bude takový kamarád, který mě nikdy neodsoudí za mou zmršenou povahu. Ten, který s vámi bude dělat blbosti až do konce vašeho života. Byli jsme na stejné vlně. Věčně jsem se setkávala s ponižováním a opovrhováním. Kromě mého úzkého kruhu přátel mě nikdo neměl rád. Byla jsem pro ostatní příliš divná.
Jenže teď odešel člověk, který mě bral takovou, jaká jsem. Odešel. Je pryč! Ta slova mi pořád zněla v hlavě. Jsem zase sama.
Jane Grankristnová, vítám tě opět v klubu vlčích samotářů.

Kapitola 16. / 18.