AK: Kapitola 18. (Narozeniny)

 

    Narozeniny. Kdo by se na ně netěšil? Navíc sedmnáct vám není každý den. Přesto jsem už od rána neměla sebemenší chuť něco slavit. Zatracený dvacátý listopad!
Jeremy a Jake to zřejmě viděli jinak. Přestože jsem jim předešlý den dělala přednášku o tom, jak jsou narozeniny zbytečné, probudila mě hlasitá metalová hudba (co jiného, než Iron Maiden). Díky bohu, že jsme neměli žádné sousedy, protože tohle by se jim jistojistě nelíbilo.
    "Všechno nejlepší!" křičel můj malý bráška Jake, když jsem přišla do obýváku.
"Á, náš oslavenec je tady. Zase o rok starší a samozřejmě krásnější," prohlásil Jeremy s úsměvem. Musím říct, že mě to dojalo, protože takový přístup jsem si ani trochu nezasloužila. Kvůli mně musel Jeremy opustit vysokou školu a začít se o nás starat. Kvůli mně vyrůstá Jake bez otce a matky…
"Děkuju vám, jste na mě tak hodní," řekla jsem se slzami v očích. Oba brášky jsem naráz objala.
"Sakra, Jane! Nemůžu dýchat," rozesmál se Jeremy.
"Promiň. Jsem jen ráda, že vás tu oba mám."
"Tak pojď radši sfouknout svíčky," navrhl Jake.
Přestože jsem na oslavu neměla náladu, na dort jsem se prostě musela kouknout (už jen z toho důvodu, že jsem těžký závislák na sladkém).
    Byl prostě úžasný! Sice trošku křivý, takže mi došlo, že tvůrci stojí přímo vedle mě, ale vyjímala se na něm krásná marcipánová Safira z Eragona (Christopher Paolini je vážně borec!).
"Páni, je fantastický!" vykřikla jsem nadšeně. Kluci se jen skromně usmívali, ale já jsem věděla, že si s tím museli dát opravdu velkou práci.
"Dárek dostaneš trošičku později," omlouval se Jeremy.
"To je dobré, stejně nic nechci," zalhala jsem.
"No jasněěě," prozpěvoval si Jake. "Zrovna ty!"
Povzdechla jsem si.
"Jen se neboj, jeho čas přijde, ale až za dva dny. Navíc je to trochu větší investice, tak se nezlob, že letos dostaneš jen jeden dárek," řekl Jeremy.
"Aspoň se mám na co těšit," odpověděla jsem a usmála se na své brášky. "Udělali jste mi opravdu velkou radost. Dort si dáme odpoledne, ano? Musím do školy."
"Jane, na narozeniny se přece do školy chodit nemusí. Je to naše dohoda, pamatuješ?" zazubil se na mě Jeremy.
    Uvědomila jsem si, že má pravdu. Úplně mi to vypadlo z hlavy. První narozeniny po smrti našich rodičů jsem strávila v slzách. Jeremy se mě snažil rozveselit a psychicky podpořit, tudíž navrhl, že ten, kdo bude mít narozeniny, nemusí ten den vůbec nic dělat. Ani chodit do školy, což se mi v té době zdálo jako úžasný nápad. Jenže dneska jsem zůstat doma nechtěla. Potřebovala jsem vypadnout někam ven.
    "Já… dneska mám důležitou písemku ze španělštiny. Nesmím ji promeškat, přece víš, jak jsem na tom s cizími jazyky. Je to hrůza," snažila jsem se vykroutit z naší dohody.
"Já si to s Jane vyměním!" vykřikl Jake nadšeně.
"Sebereš si své věci a pěkně půjdeš do školy. A ty," ukázal na mě Jeremy," co máš za problém? No tak máš ze španělštiny průměr jedna minus, svět se přece nezboří, když jednou písemku vynecháš."
"Dneska tam fakt musím," řekla jsem umíněně.
"Jsi vážně divný teenager. Ale ať je po tvém, šprte," prohlásil můj starší bratr.
"Hej, nech si toho šprta!"
"Šprte!" zopakoval Jeremy a rozcuchal mi vlasy. "Mimochodem," dodal ještě, "včera ti volala Katie. Prý jste domluvené, že u tebe dneska přespí, tak ne že přijdu z práce a najdu dům v troskách."
    Katie! Úplně jsem na ni zapomněla! Jak jen se z toho vymluvím? Je to nejlepší kámoška, pozná, že lžu…
"Spolehni se, tati," neodpustila jsem si rýpnutí. Pak jsem sebrala několik svých věcí a vyrazila do školy.

 

***

    Díky svým ukecaným bratrům jsem měla docela zpoždění. Chytla jsem si taxík a doufala, že profesorka Jacksonová nebude moc naštvaná. Pravděpodobně se však bude zrovna vyžívat v nějaké důležité válce, takže ani nepostřehne, že jsem přišla do třídy trošičku později.
    Když však taxík zastavil poblíž školy, najednou se mi tam vůbec nechtělo. Vždy jsem byla bezproblémová studentka, ale teď jsem ke své škole cítila silný odpor. Když tam půjdu, budu se muset podívat pravdě do očí.
    Nemohla jsem tam jít, vážně ne. Raději jsem šla do nedalekého parku. Mohla jsem jít samozřejmě domů, ale to bych byla Jeremymu a Jakeovi pro smích. Zřejmě jsem klesla na úroveň flákačů, kteří dennodenně chodí za školu.
    V parku kupodivu nebyla ani noha. Pořád jsem se ohlížela na všechny strany s hrůznou představou, že z křoví vyskočí ředitel, ale nikde nikdo. Nakonec jsem to nechala být a všechny absurdní představy zaplašila. Bezcílně jsem se potloukala parkem a procházela všechny uličky.
    Bylo to zvláštní. Čas a okolí jsem vůbec nevnímala, zkrátka se dostavil těžký stav mrtvého brouka. Netuším, jak dlouho jsem se procházela, ale pár hodin nejspíš ano, protože slunce už se vyjímalo vysoko na obloze a i ve stínu bylo horko k padnutí. Nakonec jsem se vyčerpaně sesunula na lavičku a v té chvíli na mě dolehla ta tíživá pravda, které jsem se snažila utéct. Sam je pryč. Je pryč a zřejmě už se nikdy nevrátí. Je konec zábavnému pošťuchování. Už nikdy na mě nebude čekat ležérně opřený o mou skříňku. Už nikdy nebudu v jeho medvědím objetí. Všechno je to pryč…
    Zase mě přemohly ty zákeřné slzy. Byly tiché, věděla jsem, že mě neprozradí. Pak jsem si všimla, že vpravo od mojí lavičky někdo stojí. Rychle jsem si otřela obličej.
    "Nazdárek, Jane," pozdravil mě známý hlas. Byl to Bill. Své kamarády jsem nadevše milovala, ale v tuto chvíli jsem chtěla být sama.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se překvapeně.
"Chtěl jsem ti položit tu samou otázku, ale zkusíme to vzít sportovně, co říkáš? Já se tě nebudu ptát a ty mě taky ne, souhlas?" navrhl a na bílé tváři mu pohrával úsměv.
"Jak chceš," řekla jsem lhostejně.
"Dneska máš narozeniny, všechno nejlepší."
"Hm, dík."
"Dárek samozřejmě dostaneš, ale až později. Bude od nás všech," snažil se Bill prolomit nepříjemné ticho. Když viděl, že nereaguju, smutně se usmál. "Je tu ještě jedna věc. Víš, než Sam odjel, nechal mi tu pro tebe dárek."
Okamžitě mnou projela vlna vzteku a zoufalství. Jak mohl vědět, že mám v listopadu narozeniny?
"A proč mi ho nedal sám?!" zeptala jsem se ostře.
Bill se na mě soucitně podíval. "Vždyť to víš," řekl tichým hlasem.
Věděla jsem. Samozřejmě, že jsem to věděla. Nechal mě tu a sám si odjel kamsi do Austrálie. Co si ksakru myslel? Že budu skákat radostí? Kretén!
    Bill zřejmě žádnou odpověď nečekal a položil malý balíček na lavičku. "Otevři ho," řekl nakonec. "Byla by ho škoda." Pak mi soucitně položil ruku na rameno a odešel. Měla jsem sto chutí ten balíček hodit do nejbližšího odpadkového koše. Už už jsem se k tomu chystala, ale najednou jsem se zarazila. Nedokázala jsem to. Byla to poslední věc, která tu po něm zůstala. Navíc jsem byla zvědavá, co v něm asi je. Byl to malý balíček obdélníkového tvaru. Správně jsem tušila, že v něm bude nějaké stříbro nebo zlato.
    Když jsem strhla ten krásný papír, objevila se bílá krabička. Očekáváním jsem zadržela dech a pomalu ji otevřela.
Byl tam tenký řetízek a na něm se houpal stříbrný anděl. Byl překrásný! Chvíli jsem si ho prohlížela, ale nakonec jsem si ho dala na krk. Stříbro mě na kůži zastudilo, ale v srdci mě hřál krásný pocit, že na mě Sam nezapomněl.
    Papír jsem skrčila a chystala se ho vyhodit do koše, když v tu chvíli z něj vylétl jakýsi papírek. Rychle jsem ho popadla a prsty ho vyhladila. Byla tam pouze jediná věta, která však byla pro mě cennější, než cokoliv na světě.
Já se vrátím.

Kapitola 17. / 19.