AK: Kapitola 19. (Vlci)

 

    Abych byl upřímný, ani za mák se mi nechtělo lézt do těch příšerných kopců. Ledový vítr byl pořád stejně úděsný, navíc se už začaly objevovat první vločky sněhu. Nesnášel jsem sníh! Byl neobyčejně vlezlý. Liam to zřejmě cítil podobně, protože byl ještě nemluvnější než obvykle.
    Spánek na tvrdé zemi byl taky nic moc. Po příjezdu už byla tma a nám nezbývalo nic jiného, než rozdělat oheň, zakuklit se do spacáku a nějak usnout. Bylo mi jasné, že tento výlet asi nebude procházka růžovým sadem.
    Cesta ubíhala pomalu. Já i Liam jsme měli na zádech připevněný velký bágl a spacák. Ze začátku jsem se jenom smál, připadal mi totiž až směšně lehoučký, ale po několika hodinách mučivé túry jsem podstatně změnil názor.
"Už tam budeme?" zeptal jsem se asi po sté.
"Ještě kus zbývá," řekl s potměšilým úsměvem Liam. Zřejmě si mé utrpení škodolibě užíval.
"Nemůžeme si udělat aspoň přestávku? Jdeme už skoro čtyři hodiny."
Ten tvrďák se však stále usmíval jako sluníčko. "Když se tak zamyslím," začal a dramaticky se odmlčel, "ne, nemůžeme."
    Po dalších dvou hodinách však konečně slevil a já šťastně padl na zadek. Byl jsem k smrti utahaný.
"Dneska už pokračovat nebudeme," řekl Liam velitelským hlasem.
"Copak?" zeptal jsem se škodolibě. "Došla vám pára?"
Tmavovlasý muž pokrčil rameny. "Byl bych pokračoval, ale za chvíli bude tma. V tomto podnebí se rychle stmívá a ještě rychleji se mění počasí. Nevím jak ty, ale já bych radši přenocoval v suchu a teple."
"V suchu a teple? Děláte si ze mě srandu? Vidíte tu snad nějaký hotel?"
"Ach, ty městské děti. Neví vůbec nic o přírodě…"
"Chcete mi tím snad něco sdělit?" zeptal jsem se podrážděně.
"Všimni si, že se tu zem trochu vyrovnává a kopec není tak strmý. Je to výborné místo na přespání. A smrky jsou tu blíže u sebe, takže si budeme moci postavit celkem přijatelný přístřešek. Žádný luxus to nebude, ale my si s tím vystačíme."
    Když jsem zjistil, že má starouš pravdu, ohromeně mi poklesla brada. Podobných věcí bych si nikdy nevšimnul. Já vyrůstal v chapadlovitém městě, na stromy jsem narazil akorát tak v parku. Musel jsem přiznat, že bych byl bez Liama ztracený. Nejspíš bych chcípl jako největší ubožák. A pak by mou mrtvolu ohlodávali vlci. Počkat! Vlci! Biologii jsem si oblíbil asi stejně jako chemii, ale to, že vlci žijí v chladném podnebí s jehličnatými lesy, jsem věděl i já, naprostý nevzdělanec.
    "Můžeme tady narazit na vlky?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem. Neuniklo mi, jak Liamovi při této otázce zazářily oči.
"Proč myslíš, že budeme muset rozdělat oheň?" zeptal se pobaveně.
"A to jste mě nemohl varovat dřív?" vyjekl jsem naštvaně, ale zároveň se značnou dávkou strachu. "Co když nás ve spánku roztrhají?"
"Uklidni se, Same, nikdo nás neroztrhá. Oheň udrží vlky v dostatečné vzdálenosti. Navíc budeme držet hlídky. Když trošku pohneš zadkem a nasbíráš nějaké dřevo, něco ti o vlcích povím," slíbil Liam a obdařil mě jedním ze svých vzácných úsměvů. Nechal jsem se tedy uklidnit andělovými řečmi a raději šel dělat to, co mi nakázal. Dřeva tu bylo dostatek, koneckonců jsme přece trčeli v lese.
    Nejdřív jsem sbíral tenké a malé větvičky, které se hodily na podpal. Dlouhé silné větve mi pak pomáhal sbírat Liam, protože kdybych byl na to sám, sbíral bych dřevo až do tmy. Občas jsem se přistihl, že hledám větve značně zašpičatělé. Takové, které by dokázaly probodnout i vlčí srdce, kdyby na nás nějaký vlk přece jen zaútočil. Jak se říká, štěstí přeje připraveným!
    Když jsme konečně seděli u ohně (zatím zcela živí a zdraví) a vlci nám vyli za zády, Liam se rozhodl pokračovat v přírodopisném výkladu. Musel jsem však uznat, že jeho projev byl o hodně zajímavější než u znuděného vyučujícího, který většinou toužil celou třídu povraždit. Zjizvený muž věděl o čem mluví. Dalo by se říct, že se v tom přímo vyžíval.
    "Když si představíš vlky, patrně si je spojíš hlavně s ostrými tesáky, které se zabodávají do tvého masa. Lidé se jich dříve báli, postupně je začali nenávidět a dokonce si je spojovali s ďáblem. Začali je zabíjet, až se z nich stal ohrožený druh. Všechny ty povídačky jsou samozřejmě nesmysl."
"Chcete říct, že vlci nezabíjejí lidi?"
"Jsou velice plašší, takže když už se s člověkem setkají, většinou utečou. Proto je skoro nepravděpodobné, že by tě zabili na tvé oblíbené procházce v lese. Samozřejmě se občas něco stane. Jsou to zvířata ovládána instinkty. Když hladoví, jdou zkrátka za potravou, což jim nemůžeme vyčítat," řekl Liam, spokojeně se zahryzl do jablka a taky mi jedno hodil. Chytil jsem ho jednou rukou a doufal, že starouš bude pokračovat.
"A co útoky na domácí zvířata?"
"Jak už jsem řekl, vlci jsou lovci. Ty si taky radši zajdeš do supermarketu, než aby sis jablko utrhl přímo ze stromu," řekl Liam s plnou pusou.
"Takže tím chcete říct, že vlci jdou na nákup a ovce jsou zboží?" vyjekl jsem nevěřícně.
Liam se rozesmál. "I tak se to dá říct. Velké stádo je pro ně velice atraktivní. Je chyba lidí, že si svůj dobytek nehlídají. Nejlepší je na noc ovce někam zavřít, také se vyplatí pořídit si dobrého ovčáckého psa."
"Řekněte mi ještě něco," zaškemral jsem, protože mě to kupodivu strašně zajímalo. Liam to ocenil zvednutým obočím.
"Tak mladý pán nám touží po vědění?" zeptal se s klasickým úšklebkem. Když však viděl, že nijak nereaguju, jeho úšklebek se změnil v upřímný úsměv.
"Vlci mají například velmi složitou a propracovanou hierarchii ve smečce. Celkem ji tvoří asi pět až šest kusů, ale může jich být samozřejmě více. Určitě víš, že hlavní slovo má alfa pár. Jen oni mohou mít mladé a ostatní je mají v úctě. Ve smečce existuje spousta rolí. Například nejhorší je omega. Je to takový vyvrhel celé skupiny, ostatní ho šikanují. Postavení se ale může často měnit."
"A jak se jako dorozumívají? Vždyť udržet takovou smečku musí být docela těžké," namítl jsem.
"Zkus se zamyslet. Není to tak těžké," pobídl mě Liam a přiložil několik dalších větví do ohně.
"Tak určitě vytím nebo pachem," řekl jsem nejistě.
"Samozřejmě," souhlasil Liam. "Ale není to jen vytí. Využívají celou řadu zvuků, třeba vrčení. Nebo se dorozumívají i řečí těla. Když chce vlk prokázat autoritu, jednoduše druhému vlkovi jemně stiskne hrdlo."
"To je zajímavé," prohlásil jsem vážně.
"Jsem rád, že tě konečně zaujalo něco z toho, co říkám. Většinou pouštíš moje řeči jedním uchem tam, druhým ven," neodpustil si anděl uštěpačnou poznámku.
"Tak to vám teda pěkně děkuju," řekl jsem. Musel jsem však připustit, že má docela pravdu.
    Ještě nějakou dobu jsme seděli a povídali si o vlcích. V tom nejzajímavějším však Liam prohlásil, že ukončuje výuku, jelikož je k smrti utahaný.
Dal mi první hlídku a samozřejmě mi nezapomněl připomenout, abych nenechal vyhasnout oheň.
    Za zády jsem uslyšel další vytí, ale tentokrát mě tolik neděsilo. Strach se do mě zahryzl kvůli něčemu jinému. Netušil jsem, co přinese další den. Doufal jsem, že jen to dobré, avšak uvnitř jsem cítil, že to bude jako vždy - přesně naopak.

Kapitola 18. / 20.