Sidheag z Vlčího údolí

Nikdo nechtěl slyšet, že si stěžuju. Lidi mají rádi, když jste pozitivní. Ideálně se pořád usmívat. Já přitom chtěla jen trochu pochopení.

 Tohle jsem psala v době, kdy jsem nevěděla, co se svým životem. Bylo to náročné období a dost se to promítlo i do mé tvorby. Nejhorší na tom bylo, že to nikdo nechápal. Žádná empatie.

  Když někdy až moc přemýšlíte, vznikne tohle. Komentář asi netřeba.

 Loučení s milovaným městem, s Olomoucí. Trochu doufám, že se tam třeba někdy vrátím a budu tam bydlet. 

Nechci tuhle báseň rozebírat. Prostě nechci. Ale jedná se o něco, co mě sakra ovlivnilo a co si s sebou nesu pořád. Chce se mi brečet, když to čtu, protože se mi vracejí vzpomínky.

  Chtěla jsem být jako on. Chtěla jsem se mu vyrovnat. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych kolem sebe neměla takové hradby. Ale mám tu básničku ráda. Myslím, že dokáže vyvolat pocity (nejen u mě).

  Hodně poetická, pozitivní básnička. Takový tak trochu zakonzervovaný, stoický klid.