Sidheag z Vlčího údolí

Nikdo nechtěl slyšet, že si stěžuju. Lidi mají rádi, když jste pozitivní. Ideálně se pořád usmívat. Já přitom chtěla jen trochu pochopení.

 Tohle jsem psala v době, kdy jsem nevěděla, co se svým životem. Bylo to náročné období a dost se to promítlo i do mé tvorby. Nejhorší na tom bylo, že to nikdo nechápal. Žádná empatie.

  Když někdy až moc přemýšlíte, vznikne tohle. Komentář asi netřeba.

 Loučení s milovaným městem, s Olomoucí. Trochu doufám, že se tam třeba někdy vrátím a budu tam bydlet. 

Nechci tuhle báseň rozebírat. Prostě nechci. Ale jedná se o něco, co mě sakra ovlivnilo a co si s sebou nesu pořád. Chce se mi brečet, když to čtu, protože se mi vracejí vzpomínky.

  Chtěla jsem být jako on. Chtěla jsem se mu vyrovnat. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych kolem sebe neměla takové hradby. Ale mám tu básničku ráda. Myslím, že dokáže vyvolat pocity (nejen u mě).

  Hodně poetická, pozitivní básnička. Takový tak trochu zakonzervovaný, stoický klid. 

  Tuhle básničku mám fakt ráda. Psala jsem ji na etapy. Vždy mě kousek napadl, pak jsem přestala a po čase jsem se k ní vrátila, což dělám málokdy. Líbí se mi, co z toho nakonec vzniklo.

  Dnešní svět není jednoduchý k přežití. Můžete si říkat co chcete, ale prostě není. Ano, máme nadbytek, vlastně se teoreticky máme skvěle. Ale přijde mi, že všechny přirozené mechanismy jsou narušené. 

  Zajímalo by mě, jestli se tenhle tanec někdy naučím. A jestli existuje někdo, kdo v něm opravdu vyniká. Jen taková myšlenka.

  Tohle bylo blbé období. Hodně blbé. Tak trochu výkřik do tmy...

 Hm, emoce bez vlády. To se bohužel nezměnilo ani po několika letech. Ale každý dostal určité karty, se kterými musí hrát, bohužel.

  Máme rádi setrvačnost. Když věci jdou tak, jak to známe. Rituály. Přitom není to všechno spíš o změně? I když máme strach, tak čekáme na změnu.

  Dost jsem váhala, zda to sem přidat. Další intimní báseň, ale nechtěla jsem, aby jen ležela v šuplíku. 

 

Jedna z těch méně povedených básniček. Vůbec si nepamatuju, jak vlastně vznikla. Je taková zvláštní, trochu mě naplňuje úzkostí.

  Hm. Tohle dílko je dost specifické. Jedná se oficiálně o mou první, opravdu optimistickou básničku :-D. Jak nevídané! Mám ji ráda. Naději potřebujeme všichni.

  Už úplně nevím, proč jsem ji napsala, ale všechno jsou to mé pocity. Asi jsem se takhle cítila. Polámaná. Chtěla jsem zmizet. Ztratit se do jiného světa.

  Chaos. Tolik se mu snažím vyhýbat, a přesto je mou součástí den co den.

  Je tohle depresivní? Možná ani jinak psát neumím. Svým způsobem je ta básnička poklidná. Nevím, jestli je to přímo o smrti. Psala jsem ji dávno a myslím, že to spíš byla jistá metafora. Ustrnutí. Fakt netuším.

Tahle báseň je pro mě hrozně osobní, intimní. Tenkrát se mi dost líbil jeden kluk, ale nebyla jsem schopná do toho jít naplno. Řešila jsem plno jiných problémů. Byla jsem roztříštěná a odmítala jsem kohokoli pustit k sobě.  

  Život je plný protikladů. Kdo tvrdí něco jiného, ten pěkně kecá. Nevím, co konkrétně tohle mělo být, ale nějak to ze mě lezlo ven a já to prostě sepsala.

  Křehkost, život, smrt, pomíjivost. Asi těmito slovy bych vyjádřila svoji báseň. Nejlepší bude, když si názor uděláte sami.

  Tohle svoje dílko mám fakt ráda. Básnička není dokonalá, má spoustu chyb, ale je prostě ze života. A pokud se někdy rozhodnu, že se nechám potetovat, vyberu si jako tetování poslední strofu z téhle básně :-).

  Pamatuji si, že jsem tuhle básničku tenkrát psala do soutěže, ale nakonec jsem vybrala jinou. Nevím no. Vyloženě špatná není, ale moje nejoblíbenější taky ne. Posuďte sami.

  Tak jo, tohle byl můj úplně první volný verš. Předtím jsem se vždycky snažila o nějaká pseudopravidla (fakt nemám ráda prozódii a podobné blbosti), ale teď jsem prostě jen psala. A bylo to sakra fajn.

  Jedna z mých mnoha morbidních básní, která je lehce psycho, ale já si ji oblíbila. Myslím, že v době, kdy jsem ji psala, jsem se přesně tak cítila. Zaživa pohřbená. 

  Ach ano. Strach mě věrně provází životem, takže jsem o něm samozřejmě musela napsat. Z literárního hlediska nic moc báseň, spíš taková prozaická, ale tenkrát jsem to až tak neřešila.

  Když si svá díla zpětně čtu, říkám si, že by bylo zajímavé, kdyby je rozebral nějaký profesionál. Třeba takový psycholog by se na tom nejspíš pěkně vyřádil :-D.

  Tak tohle vznikne, když vaše hlava neustále pracuje a vaše myšlenky létají ze strany na stranu. Někdo nemůže spát, jiný píše pseudobásně :-).

  Moje básničkové období začalo nejspíš díky potlačeným emocím, které chtě nechtě musely nějakým způsobem ven. Nehledejte v tom pravidla, byly to jen myšlenky.

 

  Sam Smith je všechno, jen ne anděl. Má za sebou temnou minulost. Jednoho dne se rozhodne, že ukončí svůj život. Ví, že není nevinný a své rozhodnutí bere jako osvobození. Jenže to není tak jednoduché. Opravdu zemře, ale vrátí se. Liam Week, Anděl všech andělů, se rozhodne dát Samovi druhou šanci. Udělá z něj anděla a dá mu za úkol chránit člověka, kterého si sám vybere. Sam svou roli zpočátku nebere příliš vážně. Jenže pak potká tajemnou a trochu střelenou Jane. Jeho život se rázem obrátí o sto osmdesát stupňů. Zamiluje se do ní, jenže to má jeden velký háček. Je anděl, tudíž pro něho platí jedno velmi přísné pravidlo. Nesmí s člověkem nic mít. Jak to všechno nakonec dopadne?   ZAČÍNÁ TO SMRTÍ      Stojím na tom ubohém mostě a přemýšlím nad svým ještě ubožejším životem. Když se vám život posere a vy se ocitnete ve slepé uličce, nevidíte východisko. Přesně tak jsem se teď cítil já. Mohl jsem si vybrat jinou možnost. Mohl jsem se začít chovat jako slušňák ...

Jedna z mých prvních básní. Vlastně to ani není báseň, jen proud myšlenek, které jsem potřebovala zapsat. A vzniklo cosi divného, ale má to své kouzlo.